Česká strana sociálně demokratická v sobě nese jakési zvláštní historické prokletí. Už od svého vzniku v 19. století je stižena vnitřním neklidem a rozpory, jejichž intenzita obvykle ještě o hlavu vyčnívá nad tradičně rozhádanou českou politickou scénou. Nejednotná sociální demokracie kdysi porodila komunistickou stranu, aby se—opět částečně díky vnitřní nejednotě—nechala tímto Otesánkem v roce 1948 na více než čtyřicet let pozřít.
I nyní nám sociální demokraté předvádějí své tradiční divadlo. Sotva povolily šrouby autokratického předsednictví Miloše Zemana, pustily se do sebe různé frakce uvnitř strany s intenzitou, která je i pro otrlého českého politického diváka příliš. Rozhádaná ČSSD tentokrát pro změnu pomohla porodit pravicového prezidenta a předvádí neuvěřitelné tance v případě reformy veřejných financí. Preference strany se po zásluze hroutí. Zdá se, že strana pracuje usilovně na svém sebezničení, či alespoň zásadním oslabení.
Když pod vedením Miloše Zemana začala ČSSD v polovině devadesátých let šplhat vzhůru v průzkumech volebních preferencí, Zeman—poučen neblahým příkladem Občanské demokratické strany—varoval před kariéristy, kteří budou chtít naskočit do výtahu k moci. Bohužel Zeman (stejně jako kdysi předseda ODS) přitahoval a nedokázal rozpoznat ze všeho nejvíce právě kariéristy, zejména pokud to byli zdatní pochlebovači. Když se ČSSD nakonec chopila vládnutí, právě v Zemanově okolí převažovali technologové moci.
Vladimír Špidla nyní bojuje převážně s těmito lidmi. Tedy s politiky, pro které politika byla od začátku spíše cestou k osobnímu prospěchu než službou veřejnosti nebo alespoň službou vlastní straně. Politiky, kteří za určitých okolností klidně „potopí“ i vládu své vlastní strany. Ve skutečnosti—jak správně varuje Špidla—mohou potopit na dlouhou dobu také samotnou ČSSD.Pád Špidlovy vlády by totiž téměř jistě odstartoval ve straně bratrovražedný boj.
Zemanovi pohrobci se mýlí, pokud si představují, že odstraněním Špidly by se vrátili na výsluní. Mnohem pravděpodobnější je, že by v nevybíravém boji s lidmi, kteří se s taktických či jiných důvodů se Špidlou spojili, jako je například Stanislav Gross, ztratili s konečnou platností své pozice. Špidla nemluví do větru, když varuje před vylučováním ze strany. Jisté také je, že pokud by se konaly předčasné volby, vedení strany by se jistě snažilo, aby se zemanovci znovu nedostali na kandidátky.
Kdyby nakonec politici spojení se současným vedením strany neměli dostatek sil, aby stranu „očistili“ od svých soupeřů, může hrozit až rozštěpení ČSSD. V lepším případě by strana—vládnoucí menšinově (a tedy neefektivně)—doživořila k příštím regulérním volbám, které by s největší pravděpodobností výrazně zmenšily zastoupení ČSSD v parlamentu.
Pokud se strana nyní nedokáže sjednotit a podpořit svého předsedu a vládu, pravděpodobný potupný pád do pozice menší opoziční strany (bez výhledu na brzký návrat k vládnutí) může být, paradoxně, pro ČSSD vysvobozením. Stranám v takových situacích zůstávají věrni ti, které do stranické politiky přivedly určité principy. Kariérističtí technologové moci většinou rychle začnou hledat štěstí jinde.
Právo – 9. 9. 2003