Sjezd Unie svobody je mnohými pozorovateli kritizován jako (úplně poslední) promarněná šance, jak tento upadající politický subjekt zachránit. US prý měla vyměnit současné vedení a vystoupit z koaliční vlády vedené ČSSD. Ve skutečnosti největší chybou, které se US na sjezdu dopustila, není rozhodnutí setrvat ve vládě a ponechat v čele současné předáky, ale rozhodnutí vytvořit vlastní kandidátku pro volby do Evropského parlamentu.
Toto rozhodnutí nejen zbytečně tříští síly malých euro-optimistických stran v pravé části politického spektra, ale vystavuje US vážnému nebezpečí dalšího politického fiaska, pokud výrazně (i na úkor US) uspěje například koalice Evropských demokratů a Sdružení nezávislých kandidátů vedená Josefem Zieleniecem. US se mohla tomuto nebezpečí—a tedy další možné vážné krizi—vyhnout, kdyby se domluvila se Zieleniecovou formací a dalšími malými subjekty na společné kandidátce. Koneckonců samostatnou kandidátku US nepovede straník, ale senátorka Rögnerová, která sice do Senátu kandidovala s podporou US, ale jako nezávislá.
Otázka, zda v Evropském parlamentu zasednou členové US, je v tomto okamžiku mnohem méně důležitá, než by byla pozitivní zpráva, kterou by voličům vyslal případný úspěch společné kandidátky menších pravicových stran, kterou by US podpořila–i kdyby její vlastní členové nebyli nezbytně na volitelných místech.
Pokud jde o setrvání ve vládě, unionisté přijali to nejrozumnější možné řešení. A protože setrvání ve vládě je vázáno na současné vedení, udělali zřejmě dobře, když ponechali současné předáky v čele strany.
Důvody pro takové tvrzení jsou následující. Kdyby US vystoupila ze současné vládní koalice, téměř jistě by se už politicky nevzpamatovala. Ve straně by takové rozhodnutí vytvořilo pnutí, které by již beztak miniaturní stranu nejspíše rozštěpilo. Pro mnohé členy by to byl signál, aby se pokusili přestoupit buď k Občanské demokratické straně nebo k Evropským demokratům. Někteří by mohli zkusit štěstí u lidovců.
Torzo, které by z US zbylo, by jen těžko hledalo ztracenou podporu voličů—ať už by v čele strany–zbavené „socialistického ujařmení“, které podle některých unionistů reprezentuje současná koalice–stanul kdokoliv. US, snažící se ideově očistit, by se velmi pravděpodobně vydala cestou Občanské demokratické aliance: Byla by ideologicky velmi principiální (možná až fundamentalistickou) malou stranou, na kterou by si všichni potenciální spojenci dali velký pozor. Mnoho voličů by US také jen těžko odpustilo, že svým odchodem z vlády rozpoutala těžko řešitelnou vládní krizi, na jejímž konci by mohla být menšinová vláda ČSSD podporovaná KSČM.
Strana se vždy zmítala mezi ideologickými fundamentalisty a pragmatiky. Podle fundamentalistů se US prý „ušpinila“ spoluprací se sociální demokracií. Vystoupení z vlády by ale nijak nevyřešilo hlavní problém US. Té totiž vždy především škodilo, že jako strana nikdy nedokázala jasně říci, které ze svých principů nemůže v koaliční vládě obětovat a proč. Nemenšími problémy pro US jsou její organizační slabost a vnitřní nejednotnost, téměř exhibicionisticky předváděná veřejnosti.
Setrvání ve vládě je sázkou do loterie, ale unii se žádná lepší sázka nenabízí. Pokud vláda přidá k současné vítězné bitvě o reformu veřejných financí a rozpočet několik dalších viditelných úspěchů, může začít růst nejen popularita její, ale i popularita koaličních stran. Osud US pak může záležet do značné míry na tom, jak bude schopna přesvědčit veřejnost, že mnohé z reforem byly prosazeny díky jejímu tlaku zprava.
Zdali se US takového okamžiku dožije, bude ovšem záležet také na tom, jak příští rok uspěje v již zmíněných evropských volbách, jakož i ve volbách regionálních a senátních. Rozhodnutí vytvořit vlastní kandidátku pro volby do EP je, jak už bylo řečeno, velmi riskantním krokem, který—pokud US utrpí porážku—může být posledním hřebíčkem do rakve kdysi nadějné strany.
8. 12. 2003