Prezidentská kancelář zveřejnila s jednodenním zpožděním jména pěti lidí, kterým prezident Václav Klaus udělil milost. To je dobrá zpráva, protože případné tajnosti okolo tak důležitého prezidentského aktu by byly neblahou zprávou pro demokracii a pohrdáním veřejností.
Asi se již nikdy nedovíme, co vedlo prezidentova mluvčího Petra Hájka k tomu, že nejprve jména omilostněných odmítl zveřejnit. Byla to jen zkouška veřejnosti a médií, jak zareagují? Nebo byl Hájek příliš arogantní a jednoduše „zapomněl“ hned v prvním prohlášení říci to, co řekl později—totiž, že jména omilostněných prezidentská kancelář samozřejmě zveřejní, jakmile se to dozví oni sami? Anebo se jednalo jen o nedorozumění mezi médii a mluvčím? Ať tak či onak, způsob, jakým se vše odehrálo vzbudil zasloužené rozpaky.
Zde je geneze „případu“ tak, jak se jevila skrze média.
11. prosince, po oznámení, že prezident udělil prvních pět milostí, mluvčí prezidenta Petr Hájek původně na otázku, kdo milosti vlastně dostal, podle různých zpráv v médiích odpověděl: „Není třeba nic konkretizovat.“ Milosti jsou prý záležitost mezi prezidentem a těmi, kterým Klaus milost udělil. Hájek pouze obecně sdělil, že „jde vesměs o případy odsouzených k podmíněnému trestu odnětí svobody, o vážný zdravotní stav žadatelů nebo o kombinaci obou důvodů.“ Podle některých médií už ve svém prvním oznámení řekl: “Toto je dnešní sdělení, víc neřeknu.“ Z čehož by se dalo usuzovat, že naznačoval, že více informací novináři dostanou v příštích dnech.
O několik hodin později, po soustředěném tlaku médií, Hájek dodal, že podrobnosti možná sdělí o den později. Někteří novináři prezidentova mluvčího konfrontovali s pasáží z prezidentova projevu před volbou prezidenta 15. ledna. „Přímo má prezident v legislativním procesu vystupovat jen výjimečně. Podobně je tomu i s tolik diskutovanými milostmi a amnestiemi. I s nimi je třeba šetřit a v žádném případě se nesmí dopustit jejich zpochybňování skrýváním důvodů jejich udělení či argumentováním úředníků prezidentské kanceláře, že prezident důvody těchto výjimečných aktů nemusí uvádět,“ řekl tehdy Klaus.
Hájek na tuto připomínku tohoto Klausova prohlášení reagoval slovy, že Hrad nic netají. „Pan prezident rozhodně zveřejní více informací, ale neudělá to dneska, protože to prostě technicky nejde.“
O den později se na webové stránce Hradu objevilo toto sdělení tiskového mluvčího: „Protože se objevila řada spekulací o tom, zda prezident republiky zveřejní bližší informace k pěti včera oznámeným prezidentským milostem, sděluji, že prezidentská kancelář zveřejní bližší údaje o tomto prezidentově rozhodnutí ve chvíli, kdy prezident bude mít jistotu, že omilostnění byli o jeho rozhodnutí informováni úřední cestou. Je totiž nepřijatelná představa, že by se to tito lidé měli dozvědět z médií. Ačkoli chápu, že pro média je to věc mimořádně zajímavá, i novináři by měli respektovat, že jde o citlivou záležitost konkrétních lidských osudů. Tento aspekt je jediným důvodem, proč prezident informoval o svém rozhodnutí ve věci milostí bez dalších podrobností.“
Odpoledne téhož dne pak byla zveřejněna jména všech pěti omilostněných a stručný popis jejich případů.
Nabízí se několik otázek. Například, proč cosi ve smyslu tiskového prohlášení, které bylo publikováno na webových stránkách Hradu o den později, nemohlo být novinářům sděleno hned 11. prosince? Bylo přece jasné, že v médiích se okamžitě začne spekulovat, že prezident chce milosti tajit a, pokud tomu tak je, proč chce prezident milosti tajit. Což se také stalo. Zdá se, že zcela zbytečně.
Každopádně pro demokracii je dobrou zprávou, že jména omilostněných byla—i když s drobným zpožděním—zveřejněna. Pokud původní tajnůstkářství bylo snahou otestovat, zda by veřejnost novou praxi přijala, zůstávají nepříjemné otázky. Pokud původním záměrem bylo skutečně jen načasovat oznámení jmen tak, aby se ti, kteří milost dostali, nedozvěděli o všem z médií, pak jde nejspíše jen o určitou neohrabanost či aroganci mluvčího Hájka, který to měl říci hned v prvním oznámení.
V případě, že tomu tak je, na místě je též omluva prezidentovi.
13. 12. 2003