Po odchodu poslanců Tomáše Vrbíka a Mariana Bielesze z Unie svobody se v České straně sociálně demokratické rozhořela diskuse, zda by nebylo pro ČSSD lepší vládnout menšinově. Propagátory této myšlenky jsou už delší dobu zejména ti, kdo nemohou zapomenout na staré dobré časy opoziční smlouvy. Představují si, že by ČSSD—zbavená tlaku koaličních partnerů—mohla lépe dělat „svou“ politiku.
Pokud se kvůli krizi v US zhroutí vládní koalice a občanští demokraté odmítnou vstoupit s ČSSD do většinové koalice nové, menšinová vláda se může zdát jediným řešením, protože koalice s komunisty je pro ČSSD zatím těžko přijatelná. Nepřijatelná by ovšem měla být i představa, že rozumným řešením by bylo menšinové vládnutí. Proč?
Tak především by si ČSSD nejprve musela ujasnit, jaká je její identita, a překonat tak vnitřní rozpory. Chce být spíše „blairovskou“ stranou středu, nebo chce být tradiční socialistickou stranou, která by mohla bojovat i o hlasy komunistických voličů a případně s KSČM i spolupracovat? Dokud nebude mít ČSSD na tyto otázky odpovědi, je scestná představa, že by se voličům v menšinové vládě jevila kompaktněji. Většina problémů současné vlády byla generována vnitřní nejednotou samotné ČSSD.
Druhý velký problém by spočíval v tom, že ani ODS, ani KSČM nemají dva roky před volbami důvod ČSSD podporovat a umožnit jí stabilní menšinové vládnutí, například v podobě opoziční smlouvy č.2. ODS si může v klidu počkat na příští volby. Slabá ČSSD a mobilizace proti silné KSČM jsou pro ODS nejlepší zárukou úspěchu.
KSČM by byla svolná k tiché podpoře ČSSD nejspíše pouze v případě, že by ČSSD zaplatila komunistům dostatečně vysokou cenu; například v podobě významných viditelných programových ústupků. I to by ale byl pro řadu sociálních demokratů problém a vypukly by zřejmě ostré vnitřní spory.
Třetím problémem menšinové vlády by byla její politická slabost. Nebyla by schopna prosadit ani to málo, co se daří prosazovat současné koalici. Všechny ostatní parlamentní strany by hrály roli opozice. Obležená menšinová vláda by byla držena v šachu a ČSSD by se jevila ještě slabší, než už je.
Strana, která je kompaktnější, by možná podobný tlak ustála. ČSSD by ovšem nejspíše v ještě intenzivnější podobě předváděla bratrovražedné divadlo, které pro nás hraje nyní. Jinými slovy: pokud ČSSD skutečně chce definitivně vyklidit pozici nejsilnější levicové strany komunistům, vzhůru do menšinové vlády!
Pokud by vláda padla a ODS by odmítla převzít spoluodpovědnost za vládu novou, bylo by pro ČSSD mnohem lepším řešením odmítnout nabídku novou vládu vytvořit–a to i v případě, že by ji chtěli podpořit komunisté. Řešením by pak bylo buď vytvoření úřednické vlády s podporou všech stran až do řádných voleb nebo vyvolání předčasných voleb. Navzdory současným nízkým preferencím by obě tyto alternativy vytvořily pro ČSSD lepší šance uspět v příštích volbách něž dvouletá agonie menšinové vlády.
Za vyvolání předčasných voleb by v takovém případě byla spoluodpovědná i ODS. ČSSD by se navíc jevila odpovědně, protože by nepodlehla komunistickému vábení. Úřednická vláda, ať už sestavená jen do voleb předčasných nebo řádných, by mohla poskytnout ČSSD dost času si vyřešit některé vnitřní problémy například změnou vedení. Mnohým voličům by také mohlo být sympatické, že ČSSD nehodlá z touhy po moci zbytečně prodlužovat období, v němž by vládla jen udržovací vláda.
Právo – 8. 3. 2004