Česká veřejnost sleduje napínavou „reality show“: divoký hon na Vladimíra Špidlu. Lovci a jejich smečka štvou džunglí české politiky oběť, na kterou si už dlouho brousili zuby. Zdánlivě mají dost důvodů, proč je třeba „škodnou“ zlikvidovat: špatné výsledky sociální demokracie v eurovolbách, premiérova nekomunikativnost, slabost a údajné neúspěchy vlády. Také diváci jsou ve velké většině přesvědčeni, že si štvanec zaslouží rychlý konec.
Ve vzniklé psychóze už jen málokdo vidí, že škodnou jsou především mnozí honci. Ti se musí naivitou publika dobře bavit. Vždyť po několika neúspěšných pokusech se značná část veřejnosti konečně nechala přesvědčit, že Špidlu je nutné odstřelit. Možná by si ale veřejnost přece jen měla nejprve ujasnit několik věcí.
Tou první je skutečnost, že organizátoři honu na Špidlu jsou v podstatě totožní s těmi, kdo na začátku minulého roku zvolili prezidentem Václava Klause. Tedy občanští demokraté, komunisté a zemanovská klika v sociální demokracii. Všichni, kdo jim nyní uvěřili, že jde především o zájmy údajně těžce zkoušené země, by se měli zeptat, nejen zda se zemi skutečně daří tak špatně, ale–a to především–co vlastně tehdy vytvořilo podivnou prezidentskou alianci. Možné odpovědi mají podivnou pachuť, ze které by odpůrcům klientelských bratrstev a snahy KSČM podílet se na vládnutí mělo být mírně nevolno.
Neškodilo by také si ujasnit, co bude, až štvanec padne. Ti, kdo nás nyní poučují o malé akceschopnosti koaliční vlády nebo o nedovařenosti vládních reforem veřejných financí, by měli vysvětlit, o co akceschopnější bude například menšinová vláda ČSSD. Odpověď zní, že ČSSD bude až do řádných voleb jen fackovacím panákem.
Podpoří-li menšinovou vládu převážně komunisté, bude muset respektovat nátlak KSČM. Podpoří-li jí ODS, nová „opoziční smlouva“ by jistě nebyla zadarmo. Takové řešení by se mohlo zamlouvat snad jenom těm, kdo si ještě dnes myslí, že Miloš Zeman může být přínosem pro českou politiku, a že například Karel Srba nebo Miloslav Šlouf byli jen náhodnými skvrnkami na jinak pěkném politickém aranžmá.
Ti, kdo si představují, že lze jednoduše vyměnit Špidlu za například Stanislava Grosse a pak pokračovat v současné vládní koalici, poněkud naivně předpokládají, že se po pádu vlády podaří Grossovi dát takovou koalici opět dohromady. Ve skutečnosti by pád vlády vytvořil situaci, v níž by zejména pro Unii svobody už cesta zpět do vlády mohla vést jen zázrakem.
Někteří říkají, že nejférovějším řešením současného „patu“ by bylo vypsat předčasné volby. Má to dva háčky. Vyvolat předčasné volby je podle ústavy (a v současné politické konstelaci) téměř nemožné. Pokud by se to přece jen podařilo, ti sociální demokraté, kteří nyní ochotně hrají roli honících psů v režii ODS a KSČM, by rychle zjistili, že pohřbili svou vlastní stranu.
A pak je zde vítěz předčasných voleb, který bude bezpracně sbírat procenta voličské přízně mobilizováním proti KSČM. Krutě se mýlí ti, kdo jsou přesvědčeni, že ODS je jakousi obdobou slovenské vládní koalice, která by se odvážně pustila do reforem oblažujících srdce pravicových voličů.
Je možné, že několik let působení v rámci Evropské unie pomůže ODS, aby se přetvořila ve skutečnou konzervativně-liberální stranu. Ve své současné podobě je to ale nacionalisticko-populistický subjekt, který může ve spojení s nacionalisticko-populistickým prezidentem dostat Česko do pořádné šlamastyky.
Právo – 22. 6. 2004