Prezidenta Václava Klause se prý „hluboce dotklo“, že ho premiér Gross při nedávné schůzce neinformoval o tom, že nehodlá odvolat policejního prezidenta Koláře. Z jiných prezidentových prohlášení zase víme, že prezident je často tím či oním velmi znepokojen, považuje to či ono „za naprosté neštěstí“, chápe určité jednání jako neuvěřitelně neférové, nebo mu připadají některé myšlenky „strašlivě cizí“.
Pana prezidenta také často různé věci „velmi trápí“, některé ho přímo „bolí“. Jiné věci považuje „za nesmírnou hrůzu“. Při nedávné návštěvě Španělska varoval, že odbourávání národních hranic „“je tragický a strašný omyl, který může Evropu zničit.“ Kdyby se v rámci snah o vytvoření jakési evropské kultury začaly psát europohádky, raději by prý emigroval do Patagonie nebo na Madagaskar.
Zdá se prostě, že Václav Klaus je ve stavu neustálé duševní úzkosti. Na svět okolo sebe reaguje nesmírně citlivě, skoro jako dítě. Díky médiím víme, že má sice hodnou maminku, manželku, a snad ještě stále i přítelkyni, jakož i nesmírně oddané spolupracovníky, ale zřejmě mu to nestačí, takže své obavy neustále sděluje i nám, občanům. Celý národ má tak možnost spoluprožívat jeho traumata. Média duševní muka prezidenta ráda zprostředkovávají a není se jim co divit. Mít takto citlivou hlavu státu není obvyklé, navíc se dobře to dobře prodává.
Pokud bychom ovšem vysvětlení, která spadají spíše do oblasti psychologie, nahradili politickou analýzou, lze různé Klausovy výroky označit za promyšlenou politickou manipulaci. Už jako předseda Občanské demokratické strany používal s oblibou silné výrazy a vytvářel nová pojmenování i neobvyklá slovní spojení, která—pokud je média přejala—posouvala interpretaci různých společenských jevů tam, kde jí Klaus chtěl mít. Ze skryté koaliční smlouvy se tak například stala smlouva opoziční.
I v roli prezidenta slouží expresivní výrazy Václavu Klausovi jako dobrá zbraň. Uvědomuje si, že v zemi, jejíž ústava svěřuje správu země vládě, vedené premiérem, může dění ovlivňovat sice jen nepřímo, ale pozice hlavy státu mu umožňuje, aby byl slyšen. Zároveň ví, že ústava je v některých ohledech poněkud gumová, takže zkouší, kam až může zajít.
Příkladem takového testování pravomocí je i nedávný požadavek na odvolání policejního prezidenta. Ústava sice nedává hlavě státu právo něco takového žádat, ale nezakazuje mu obecné apely. S pomocí expresivního výraziva lze přinejmenším ovlivňovat veřejné mínění. Většina veřejnosti si přitom ani neuvědomí, že „nadstranický“ prezident časuje své akce a volí svá slova v nápadné shodě s předvolebními potřebami strany, kteréžto je čestným předsedou.
Emociální náboj podobných prohlášení je politickou manipulací svého druhu. Vždyť kdo by si chtěl představovat svého prezidenta, jak se musí starat o blaho nás všech v trýznivém duševním rozpoložení, které mu působí neodpovědná vláda? Zajímavé je, že se pan prezident cítí „hluboce dotčen“ jednáním premiéra právě v okamžiku, kdy se začnou zvedat preference premiérovy strany.
Ale zcela vážně. Premiér Stanislav Gross by měl národu jasně sdělit, že pan prezident zachází příliš daleko, a že Českou republiku vede vláda. Prezidentovi by měl vzkázat, že duševně trpět sice může, ale striktně v rámci svých ústavních pravomocí. A neškodilo by připomenout, že pokud Václav Klaus chce dělat stranickou politiku, měl by tak dělat otevřeně, nikoliv emocionálním vydíráním národa ve prospěch opozice. Alespoň by bylo jasno.
Právo – 1. 11. 2004