Po příštích volbách se před Českou republikou otevírá (od roku 1989 zatím nevyzkoušená) perspektiva zásadní politické převahy jedné strany. Občanská demokratická strana nyní dominuje v třinácti ze čtrnácti krajů a většině radnic větších měst. Má také zhruba čtyřicet pět procent křesel v Senátu (a proti sobě roztříštěnou opozici), největší počet křesel v Evropském parlamentu mezi českými politickými stranami, a svého čestného předsedu na Hradě.
Pokud by se volební zisky ODS ve volbách do Poslanecké sněmovny pohybovaly někde mezi jejími výsledky ve volbách evropských a krajských, stačil by jí k vytvoření vlády a ovládnutí sněmovny jeden malý koaliční partner. Tento scénář by konečně naplnil volání mnohých komentátorů i politiků po silné vládě, kterou považují za základní předpoklad zásadních reforem v zemi.
Což o to, reformy skutečně potřebujeme. Je ovšem na místě jistá opatrnost, protože mezi slovy a činy ODS vždy zela velká propast. Evropská zkušenost také ukazuje, že skutečně efektivní reformy se zdařily ponejvíce v zemích, kde politická elita našla široký konsensus (Irsko, Finsko), zatímco v zemích, kde proti vládě tradičně stojí „nulově tolerantní“ opozice, výsledky tak oslnivé nebyly (Řecko, Portugalsko). Po tom, co ODS předvádí v opozici nyní, by zřejmě neměla levicová opozice po příštích volbách moc chuti se chovat jinak.
Pouhých patnáct let po pádu komunismu je nutné odpovědět ještě na jednu zásadní otázku: Je česká demokracie dostatečně zralá na to, aby takovou převahu jedné strany ustála bez vážnějších šrámů? Vždyť máme ještě v čerstvé paměti excesy opozičně-smluvní éry, kdy si moc ve státě rozdělily strany dvě.
Jaká nebezpečí nám mohou hrozit nyní? Tak především není jasné, do jaké míry se ODS emancipovala od Václava Klause. Nevíme tedy, zda by nám vládla ODS nebo Hrad. Česká republika je parlamentní demokracie, ale pokud by při naprosté převaze ODS na všech úrovních české politiky pokračoval i její úzký vztah s prezidentem, můžeme mít republiku de facto prezidentskou.
Dalším problémem je skutečnost, že ODS i prezident zastávají euroskeptické postoje, které nezbytně nesdílí většina populace. Je otázkou, kam až může ODS být ochotna ve svém zpochybňování další evropské integrace zajít, a jaké mezinárodní důsledky by aliance převážně euroskeptické vlády a euroskeptického prezidenta měla pro Českou republiku. Nevíme přitom, zda by malý koaliční partner měl dost sil ODS a prezidenta brzdit, nejen pokud jde o EU, ale i v dalších oblastech.
Jednou z nich jsou média. ODS už delší dobu útočí zejména na veřejnoprávní televizi a vždy vášnivě bojovala o silné pozice v tzv. velké mediální radě, která uděluje licence soukromým subjektům v oblasti elektronických médií. Tzv. televizní revolta v roce 2000 byla výsledkem snah o politické ovládnutí veřejnoprávní televize. Někteří představitelé ODS, kteří se specializují na mediální politiku, se také nikdy netajili tím, že by Českou televizi rádi privatizovali.
Ve hře může být nezávislost i dalších institucí, jako jsou Nejvyšší kontrolní úřad, policie, státní zastupitelství, nebo centrální banka. Mocenský monopol ODS by byl též vážnou výzvou pro novináře. Teprve poté, co by se naplnil zde nastíněný scénář, bychom věděli, zda jsou naši novináři schopni být skutečně nezávislí, nebo podléhají politickým tlakům či oportunistické autocenzuře.
Ve vyspělých demokraciích nemusí být velká převaha nebo vláda jedné strany problémem. Jenomže v zemích, jako jsou USA nebo Velká Británie, existuje rozvinutá občanská společnost, skutečně nezávislé soudnictví i policie, a sebevědomá média. U nás tomu tak zatím není.
Drtivé volební vítězství by bylo i zkouškou pro ODS. Dominantní politické postavení je vždy testem odpovědnosti, protože pro stranu s tak jasným mandátem je těžší se vylhávat z neuskutečněných slibů. (O to větší je pokušení ovládnout média, která jinak na nesplněné sliby mohou upozorňovat.) Ukázalo by se také, zda je ODS stranou skutečně demokratickou, která se nesnaží prosadit své záměry za každou cenu i tam, kde zdaleka nemusí mít většinovou podporu společnosti, a zda je schopna naslouchat menšinovým stanoviskům.
MF Dnes – 23. 11. 2004