(Český překlad článku publikovaného v deníku Wall Street Journal, 7. 4. 2005. Anglickojazyčný originál článku lze najít na https://www.pehe.cz/Clanky/2005/04-07-wallstreetjournal.htm )
Skandál, který se původně týkal českého premiéra Stanislava Grosse, přerostl v ukázku stále se zvyšujícího vlivu komunistické strany. Gross, který nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, jakým způsobem financoval nákup svého luxusního bytu, přišel o koaličního partnera, a tím o (již tak těsnou) parlamentní většinu. Jeho osud je nyní plně v rukou komunistů, kteří minulý týden odmítli podpořit vyslovení nedůvěry vládě, čímž se zasloužili o to, že vláda vedená sociální demokracií zůstala u moci.
Ochota předsedy vlády hledat podporu u komunistů, i když jen tichou, vzbudila v Čechách obavy. Komunistická strana Čech a Moravy, jak zní přesný název této politické formace, je nereformovanou komunistickou stranou–jedinou stranou svého druhu, která přežila ve východní Evropě,
Zatímco všude jinde prošly po roce 1989 komunistické strany reformní „očistou“, čeští komunisté vytrvale odolávají jakýmkoliv změnám, včetně toho, že odmítají vypustit přívlastek „komunistická“ ze svého názvu–nemluvě už vůbec o jejich neschopnosti sebereflexe v otázce zločinů, za které nesou zodpovědnost.. I přes tuto svou zatvrzelost se jim podařilo získat 18% hlasů v parlamentních volbách v roce 2002.
Paradoxně to, že Češi jsou nuceni snášet početné zastoupení komunistů v politickém dění země, je výsledkem skutečnosti, že se pokusili s komunismem vypořádat příliš brzy. Poté, co reformy známé jako Pražské jaro byly zastaveny invazí sovětských tanků v roce 1968, následovaly čistky, během kterých bylo ze strany vyloučeno na 500 tisíc reformních komunistů. Oproti komunistickým stranám sousedního Polska a Maďarska, které byly v 70. a 80. letech schopny vnitřní liberalizace, se KSČ stala „neprůstřelnou baštou“ neo-stalinismu. Po pádu komunismu v roce 1989 se jak polská, tak i maďarská komunistická strana zbavily komunistické skořápky a rychle se přeměnily v politická hnutí sociálně demokratického typu.
Českoslovenští komunisté zůstali věrní své ideologii—už proto, že mezi nimi nebyli téměř žádní reformátoři. Jejich cílem bylo stát se krajně-levicovou alternativou sociálních demokratů, kteří byli z politického života vytlačeni po komunistickém puči v únoru roku 1948 a kteří se po sametové revoluci úspěšně vrátili na politickou scénu.
Vláda komunistické strany sice byla svržena, novým demokratickým silám se však nepodařilo dohodnout na zákazu strany její existence. Někteří politici doufali, že komunistická strana časem ztratí voličskou základnu, kterou tvořili především starší občané. Jiní kontrovali, že zákaz politické opozice je nedemokratickým postupem, který by mohl poskvrnit nově nabytou svobodu. Komunistická strana tak mohla nadále existovat přesto, že v roce 1993 byl parlamentem přijat zákon, který prohlásil komunistický režim a jeho ideologii za zločinné.
V důsledku toho se v Čechách ovšem vytvořila jistá forma politické schizofrenie. Na jedné straně se spolupráce s komunisty stala nemyslitelnou a na druhé bylo komunistům dovoleno zúčastňovat se parlamentních voleb, čímž se jim dostalo vysoké míry publicity a legitimity.
Tato anomálie pracovala v jejich prospěch. Během posledních 15 let byli komunisté osvobozeni od jakékoliv zodpovědnosti za vládu země a mohli proto během celého problematického období polistopadové transformace plně využít pohodlné pozice protestní strany. Nebyli nuceni nést břímě nepopulárních, i když nezbytných reforem, a neměli ani podíl na žádných privatizačních skandálech té doby–už proto, že se na privatizaci nepodíleli. I v důsledku toho se nyní nacházíme v absurdní situaci, kdy stále více mladých lidí, kteří pád komunismu zažili ještě jako děti, věří, že komunistická strana je jediná ze všech s čistým štítem.
Ještě více však Českou republiku poškozuje fakt, že se komunistům svými populistickým slogany podařilo vyplnit politickou mezeru, která zde zbyla po porážce extrémně pravicové Republikánské strany. Tím, že slouží oběma extrémům politického spektra, se komunistům podařilo získat jak voliče, pro které jsou sociální demokraté málo „levicoví“, tak i voliče, kteří jsou nacionalističtí, xenofobní a proti-evropští. Komunistická strana je též nejzatvrzelejším oponentem bránícím usmíření se Sudetskými němci, kteří byli z československého území násilně vystěhováni po druhé světové válce.
Bylo by ovšem nespravedlivé označit všechny voliče komunistické strany za extrémisty. Někteří čeští občané, kteří byli v období rychlé ekonomické transformace sociálně marginalizováni, nacházejí svůj politický hlas právě u komunistů.
Až do minulého týdne bylo nepředstavitelné, že by se jakákoliv česká vláda mohla spoléhat na podporu komunistů. S ohledem na křehkost koaličních uskupení v českém parlamentu se ovšem dalo očekávat, že bude pouze otázkou času, než se komunistům, kteří mají v dolní komoře jednu pětinu křesel, podaří proklouznout skulinkou v prozatím pro ně zcela uzamčených dveřích.
Během posledních let jsme byli svědky různých koaličních dohod s komunisty na komunální úrovni. Zatímco prezident Václav Havel zásadně odmítal jakýkoliv podíl Komunistické strany na politických jednáních, jeho nástupce Václav Klaus osobně komunisty před dvěma lety požádal o podporu své kandidatury při volbě prezidenta. Komunisté mu vyhověli.
Největší opoziční strana, konzervativní občanští demokraté, kterou Václav Klaus sám zakládal, se od komunistů nikdy také úplně nedistancovala. Při několika příležitostech obě strany spojily síly v (neúspěšných) hlasováních o důvěře či nedůvěře vládě, jakož i v různých hlasováních o reformních zákonech vlády. Během současné vládní krize občanští demokraté nejdříve žádali komunistickou stranu o podporu při dalším hlasování o nedůvěře, aby poté označili sociální demokraty za cyniky kvůli tomu, že hlasování ustáli právě zásluhou komunistů, kteří výzvu občanských demokratů ignorovali.
Největší naděje na reformu české komunistické strany tkví,možná překvapivě, v členství země v Evropské unii. Do Evropského parlamentu bylo zvoleno šest komunistických poslanců, ačkoli jejich strana byla proti vstupu do EU. Někteří předáci z reformního křídla strany nyní tvrdí, že změna je nutná, pokud mají komunisté zájem na tom, aby jejich strana hrála v Evropě významnou roli. Tak může členství České republiky nakonec přispět k tomu, že komunistická strana projde reformním procesem, kterému se dodnes na domácím poli bránila.
Do té doby je morální povinností všech hlavních politických stran, aby si komunistickou stranu držely od těla. Jinak by mohlo dojít k opětovnému narušení politické kultury a demokratických principů v zemi, které byly během komunistické vlády několika generacím občanů upírány.
7. 4. 2005