Komunistická strana Čech a Moravy je prý nedemokratická strana, ale nelze ji zrušit. Už 15 let žijeme ve schizofrenii, protože v parlamentu máme údajně nesystémovou stranu se zločinnou minulostí, ale na zmínky o zákazu této strany většina politiků reaguje buď poukazy na nepraktičnost takového zákazu nebo tvrzeními, že na zákaz komunistů je příliš pozdě. Politický establishment se přitom není schopen dohodnout ani na změně volebního zákona, která by KSČM oslabila v parlamentu.
Takovou změnou by bylo například zavedení dvoukolového většinového systému pro volby do Poslanecké sněmovny. Kořeny současných problémů s komunisty lze hledat už v prvních měsících po sametové revoluci, kdy nově vznikající demokratická politická reprezentace nenašla odvahu pracovat aktivně na tom, aby komunistická strana byla zakázána jako zločinná organizace. Nestalo se tak dokonce ani v roce 1993, kdy byl přijat zákon o zločinnosti komunistického režimu a ideologie.
Žádná strana není s komunisty ochotna oficiálně spolupracovat v rámci vládní koalice, ale různé strany s nimi spolupracují na nižších úrovních. A de facto s nimi spolupracují i v parlamentu. Občanští demokraté a KSČM vystupovali jako jednotný blok proti Špidlovým reformám, při různých hlasováních o důvěře či nedůvěře, i při hlasováních o státních rozpočtech. Možná ODS s KSČM aktivně nedomlouvala jednotný postup, ale „tichá“ podpora KSČM jí nijak nevadila. Ani ČSSD se nijak neošívala, když jí KSČM pomohla občas schválit nějaký levicový zákon, pro který neměli dost hlasů ve vládní koalici. A současný prezident neměl velký problém žádat před svou volbou o komunistické hlasy.
Velmi viditelně se schizofrenie ve vztahu ke komunistům opět projevila v současné vládní krizi.
ODS a lidovci na jedné straně vykreslují jako nebezpečí, že by menšinová vláda měla mít tichou podporu KSČM, ale sami se spoléhání na komunisty nijak nebrání, pokud jde o vyslovení nedůvěry vládě.
Vliv KSČM je dnes především morální problém, nikoliv zásadní hrozba demokracii. Protože ale ostatním stranám občas vyhovuje strašení komunisty, stejně jako jim jindy nevadí jejich podpora, nekomunističtí politici účelově přirovnávají KSČM ke KSČ před rokem 1948 a varují před jakýmsi novým bolševickým pučem, pokud by komunisté získali podíl na moci.
Pravda, ideová výbava komunistů se příliš nezměnila, ale KSČM funguje ve zcela jiném kontextu než KSČ před komunistickým pučem. Česko je členem Evropské unie a NATO, je obklopeno demokratickými státy. Neexistují lidové milice, ani Sovětský svaz v zádech. I kdyby komunisté měli podíl na moci, mohli by se v rámci levicové koalice tak nanejvýš snažit zavádět některá socializující opatření, otravovat politické ovzduší, nebo prosazovat svou xenofobní zahraniční politiku. Na politický zvrat však nemají. Zdá se ovšem, že mnohým nekomunistickým politikům přítomnost nereformované KSČM v parlamentu vyhovuje coby fackovací panák, s jehož pomocí lze odvádět pozornost od vlastních nedostatků. Pravicovým stranám pak velmi vyhovuje rozdělení české levice. Nemluvě o tom, že se proti komunistům dobře mobilizuje.
MF DNES – 8. 4. 2005