V poslední době se často tvrdí, že prezident Václav Klaus nemá v České republice skutečnou konkurenci v debatě o Evropské unii, zvláště pak o evropské ústavě. Pravda, na Klausovu kampaň proti evropské ústavě (a stále zřetelněji i proti samotné Evropské unii) proevropští politici a komentátoři ne vždy reagují. A když už reagují, často se omezují na paušální odsudky Klausových postojů, bez hlubší analýzy jeho názorů. Jenže pro to existují jisté důvody.
Tak především prezident se málokdy vystaví přímému střetu o hodnověrnost svých argumentů s domácími názorovými oponenty. Vede především zvláštně umanutý monolog přes média. A když už se nějaké domácí debaty účastní, je to například na půdě jím kontrolovaného Centra pro ekonomiku a politiku. Tam se prezident rozhodně nemusí namáhat například vysvětlit, jak je možné, že v současnosti početný tábor odpůrců euroústavy ve Francii argumentuje proti ústavě ze zcela opačných důvodů než on. Že by existovala jen jeho pravda? Nebo dvě protichůdné pravdy? Anebo bude pravda jako obvykle někde uprostřed?
Pro konkrétní příklady toho, že se Klaus vyhýbá přímému dialogu o evropských otázkách s rovnocennými partnery, není třeba chodit daleko. Například diskusní fórum Osma, v jehož výboru zasedají osobnosti, jako jsou astrofyzik Jiří Grygar, emeritní ústavní soudce Vojtěch Cepl, režisér Ladislav Smoljak, bývalý velvyslanec v USA Saša Vondra, bývalá politička Hana Marvanová nebo bývalý mluvčí prezidenta Tomáš Klvaňa, nedávno Klausovi nabídlo, aby o evropské ústavě veřejně debatoval s dalším členem Osmy, bývalým ministrem zahraničí a v současnosti poslancem Evropského parlamentu Josefem Zieleniecem.
I protokolárně by to byl pro prezidenta nepochybně důstojný soupeř. Klausovi spolupracovníci ovšem takovou přímou debatu s těžkou politickou a intelektuální vahou – politikem, který jako člen Konventu pomáhal ústavu tvořit -kategoricky odmítli. Prezident raději šel přesvědčovat o svých „pravdách“ studenty Filozofické fakulty UK, kde mohl vést svůj tradiční dialog-monolog.
Přístup v duchu fair play
Neudivilo proto, že prezident nezvedl ani rukavici hozenou mu předsedou Poslanecké sněmovny Lubomírem Zaorálkem, který po výměně „otevřených dopisů“ v médiích vyzval Klause k veřejné diskusi v parlamentu, jíž by se zúčastnili i experti. Už dříve vyzval Zaorálek prezidenta, aby v korespondenci o euroústavě upustil od vášnivých argumentů a přistoupil na fundovaný rozhovor.
Klaus ovšem raději využívá toho, že může vést monolog z nejvíce viditelného jeviště v zemi a že i ty sdělovací prostředky, které by si jen těžko zasloužily nálepku „hradní“, obvykle neodmítnou statě hlavy státu – jakkoliv mnohé svou délkou dalece přesahují články, které by tatáž periodika byla ochotna uveřejnit jiným politikům nebo komentátorům. Navíc Klaus byl vždy oblíbeným mediálním artiklem; jako každý enfant terrible se dobře prodává. Což nemá nic společného s tím, zda dělá, píše a říká věci, které dávají smysl.
Vždyť už několik let stále opakuje jen několik tezí, které by se daly shrnout zhruba takto: EU je byrokratická a socialistická; Brusel trpí demokratickým deficitem, který je de facto neodstranitelný; evropská ústava je krokem k evropskému superstátu, v němž se národní státy přemění v jakési nesvéprávné provincie, přičemž demokracii se prý daří jen v rámci národních států; totalitní „ismy“ minulosti byly prý nahrazeny novým „ismem“, tzv. europeismem.
Klausovi oponenti sice na většinu jeho tezí odpovídají, ale je opravdu obtížné činit tak přes média a polemizovat přitom s dojmy, které nejsou vždy založeny na věcných argumentech a znalostech. Když pak například Pavel Telička, člověk v evropské problematice vskutku zběhlý, odpoví v novinách na Klausovo desatero o euroústavě, dostává se automaticky na tenký led, protože na malé ploše nelze některé argumenty Klause neodbýt než jako naprosté nesmysly. To, co by v přímém dialogu mohlo být doloženo dalšími argumenty, se tak v novinovém článku může jevit jako nemístná neúcta k hlavě státu.
Pokud prezident na přímý dialog s oponenty nepřistoupí, nemá valného smyslu si s ním „dopisovat“ přes média. V tom má Zaorálek pravdu. Jestliže Klaus chce skutečně o svých názorech přesvědčit, ať se tak děje v přímém dialogu s oponenty, v němž se nemůže schovávat za svůj majestát. Pro politika, který tak rád zdůrazňuje fair play, by to byl fair play přístup.
Lidové noviny – 9. 5. 2005