Je prý nutné se snažit, aby sociální demokraté a komunisté po příštích volbách neměli většinu. A protože případná politická mobilizace už byla dopředu učiněna nevěrohodnou předchozími mobilizacemi z dílny občanských demokratů, Česká republika se prý valí vstříc maléru, tvrdí politolog Bohumil Doležal (Samé špatné zprávy, Události , a MF Dnes, pod názvem Čas mobilizovat je až nyní, , 21.11.2005) Pokud ČSSD a KSČM většinu získají, projeví se to prý podstatně na kvalitě české demokracie.
Podle Doležala se ČSSD, v čele s pragmatickým Jiřím Paroubkem, zcela otevřeně orientuje na spolupráci s KSČM, takže tato strana má nyní v české politice vliv, který prý (když nepočítáme komunistickou diktaturu) s výjimkou let 1945-48 nikdy neměla.
Takové tvrzení je ovšem dosti vratké. Skutečnost, že KSČM pomáhá ČSSD schválit některé zákony, není totéž co spolupráce! A na tom, že ČSSD navrhuje kromě zákonů, na nichž se shodne přes politický střed se svými pravicovými koaličními partnery, také levicové normy, které jsou v souladu s jejím programem a které dokáže podpořit i KSČM, není nic nedemokratického.
ČSSD a KSČM mají společně pohodlnou většinu už od minulých voleb, přičemž ČSSD koalici s KSČM třikrát (!) odmítla, když se formovaly nové vlády. Raději opakovaně zformovala křehké, v podstatě antikomunistické koalice přes politický střed. Učinil tak i Paroubek, který navíc opakovaně deklaroval, že nemá v úmyslu s KSČM vytvořit koalici ani v budoucnosti, pokud se tato strana nezmění. A co ODS? Namísto toho, aby koalici, která vyšachovala KSČM, občas pomohla, mydlila jí „nulově tolerantně“ schody při každé příležitosti.
Se zvyšováním vlivu KSČM nezačala ČSSD, ale prezident Václav Klaus, když se i s pomocí této strany nechal nejprve zvolit a pak začal zvát komunisty na oficiální setkání stranických lídrů. Podporu KSČM pro Klause předjednala ODS.
Když tedy Doležal tvrdí, že máme za každou cenu bránit tomu, aby ČSSD a KSČM neměly většinu, není úplně jasné, proč právě taková většina by měla zvýšit vliv KSČM. A proč je to nebezpečné právě až po volbách, když taková většina tu už více než tři roky je. Malérem je silná pozice KSČM, té bychom se měli bránit, ale obviňovat demokratickou ČSSD z toho, že KSČM využije k tomu, aby se s ní spojila ve svazku, který povede ke snížení kvality demokracie, je dosti nefér.
Jestliže je pravdivé Doležalovo tvrzení, že ČSSD s KSČM už vlastně spolupracují, proč se to neprojevuje na kvalitě demokracie a výsledcích země už teď? Ve skutečnosti (už proto, že se během vlády vedené ČSSD Česká republika stala členem Evropské unie) přibylo transparentnosti a jasných pravidel hry. I proto české hospodářství rostě nebývalým tempem. Hlavním problémem zůstává korupce, která ovšem jde napříč politickým spektrem.
Výzvy, abychom zabránili většině ČSSD a KSČM dávají smysl, pokud autor otevřeně řekne, že si přeje většinu pravice. To je legitimní. Strašit ale dopředu „malérem“ v podobě jakéhosi oklešťování demokracie je „mimo mísu“. I proto, že v případě, že by ČSSD a KSČM měly po volbách většinu, není nic jednoduššího, než aby se vítězná ODS zachovala stejně státotvorně jako němečtí politici a nabídla ČSSD velkou koalici. Stejně státotvorné by bylo, kdyby v případě, že volby vyhraje ČSSD a nebude o stát o velkou koalici, ODS podpořila menšinovou vládu ČSSD. Ale platí to i opačně: ČSSD by měla podpořit menšinovou vládu ODS, pokud ODS vyhraje volby (ale nebude mít spolu s lidovci většinu) a nebude stát o velkou koalici s ČSSD.