Jaká politická událost vám byla v poslední době nejvíc proti srsti?

Nelíbila si mi nekulturnost ve vzájemné výměně názorů mezi Davidem Rathem a Václavem Klausem. Pan Rath to s komentáři na adresu prezidenta přehnal, na druhou stranu také reakce prezidenta se nehodila k jeho vážené funkci, zachoval se zbytečně uraženecky. Ačkoliv jsem občas i já k prezidentovi kritický, v politice je třeba zachovat určité dekorum. A vedle sporů Klaus – Rath mi vadí také účelové strašení komunisty, mám pocit, že je to jen součást předvolební kampaně – pomocí strachu z komunistů vyvolat mezi lidmi hysterii.

Vítězslav Jandák se po pár měsících svého působení na ministerstvu kultury stal pro většinu Čechů nejoblíbenějším politikem. Čím si to zaslouží?

Jandák není běžný politik, stal se politikem nepolitikem a tím je sympatický voličům. Ve sféře, kde působí po ministru Dostálovi, je neokoukaný, ale zároveň ho lidé znají jako herce. Jandák prohlásil, že se lidem zamlouvá jeho styl vyjadřování, hovoří jejich jazykem a nepoužívá politickou hantýrku, které lidé nerozumí a jsou z ní otráveni. Tím vystihl podstatu celé věci.

 

Kdo je politickou jedničkou pro vás?

Chovám velkou úctu k Bohuslavu Sobotkovi, svou práce vykonává věcně, bez zbytečných emocí. Je typem pracovitého politika, který se zbytečně, jako spousta jeho kolegů, nevystavuje, nevytváří žádné skandály a přitom odvádí dobrou práci.

 

Může premiér Paroubek vidět v ministru Jandákovi určité ohrožení? Přece jen není nejoblíbenějším politikem premiér, ale jím dosazený ministr kultury.

Myslím si, že Paroubek v Jandákovi ohrožení nevidí. Především proto, že Jandák není členem sociální demokracie a zatím nehrozí nebezpečí, že by mohl převzít štafetu sociální demokracie. Navíc, i kdyby Jandák do strany vstoupil, trvalo by spoustu let, než by přes nekonečně dlouhé a nudné schůze dosáhl dobrého stranického postavení.

 

Jak vnímáte jako ředitel New York University in Prague stav českého školství?

Udělalo první velký krok. Podle nového zákona se mění jeho styl, má být kladen mnohem menší důraz na biflování, výuka se má více přiklánět ke škole hrou. Tuhá disciplína, která se tady praktikovala ještě za dob socialismu a byla pak po revoluci převzata, nutila žáky k osvojování si nepraktických znalostí. Nenaučila je myslet samostatně a být tvůrčí.

 

Reforma se ale týká jen základních a středních škol…

Pokud jde o vysoké školství, tam časem musí zmizet představa, že vysoké školy a univerzity lze dále provozovat bez zavedení školného. Školné bude pro studenty motivující, naučí se chápat vzdělání jako statek, do kterého je potřeba investovat.

 

Jaké jsou problémy současného školství?

Chybu vidím v systému. Spousta chytrých lidí není na školy přijata. Splní podmínky pro studium, zvládnou přijímací zkoušky, ale jen proto, že skončí na nižších příčkách, nestudují. To je obrovské plýtvání lidským kapitálem. Jako další problém vidím nedostatečné propojení výzkumu, byznysu a škol. Současný systém neumožňuje, aby studenti už na vysokých školách mohli pracovat ve výzkumných ústavech nebo aby se mohli uplatňovat v různých firmách, studentům zkrátka chybí praxe. A v neposlední řadě musím zmínit také nízkou kvalitu výuky cizích jazyků – ještě šestnáct let po revoluci se nepodařilo nastartovat program, díky kterému by se čeští studenti snáze uplatnili v zahraničí.

 

Který z porevolučních ministrů školství rozuměl svému resortu nelépe?

Vážil jsem si tří ministrů. Prvním byl ministr Petr Piťha, stal se ministrem brzy po revoluci a ačkoliv tam nesetrval ani dva roky, dal svému úřadu potřebnou vážnost a akademičnost. Jako druhého z osmi porevolučních ministrů jsem velmi ctil Jana Sokola, později kandidáta na prezidenta a v současné době děkana Fakulty humanitních věd na Univerzitě Karlově. Myslím si, že špatnou ministryní školství není ani Petra Buzková. Navzdory tomu, co se během jejího úřadování dělo v politice, odvedla kus dobré práce.

 

Kdo by měl usednout do ministerského křesla po Petře Buzkové?

Ministrem školství by se měl stát člověk, který má v téhle branži zkušenosti. Není dobré, když  se tam objeví amatér, který se musí půl roku sám učit a zbytečně tak ztrácí čas. Když byl ministrem Jan Sokol, rychle věděl, co má dělat. Přestože stál v čele ministerstva jen šest měsíců, zůstala za ním dobře odvedená práce. Po Buzkové by se měl stát novým ministrem někdo typu rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušky nebo odcházejícího rektora Univerzity Karlovy Ivana Wilhelma. Musí tam přijít člověk, který se ve školství velice dobře orientuje.

 

Jak hodnotíte existenci krajů?

Decentralizace je v současné společnosti naprosto nutná. Stát nedokáže řídit všechno, a to ani v tak malé republice. Navíc decentralizace státu vedla i k decentralizaci stranických struktur, což znamená, že se politické strany posunuly směrem do krajů a vytvořily tak novou generaci politiků. Když se podíváme třeba na hejtmany, kteří v krajích zastupují ODS, musíme si uvědomit, že tohle jsou lidé, kterým za pět nebo deset let bude patřit centrální politika. Na regionální úrovni se učili a naučili. Problém krajů spočívá v malých pravomocích. Nedisponují vlastním zdaňováním, které jsou ve většině decentralizovaných států samozřejmostí, a to jim svazuje ruce. Cesta by neměla vést k omezování regionů, ale naopak k jejich posilování.

 

Jak podle vás kraje hospodaří?

Kraje od státu zdědily celou řadu problémů, ať už se jedná o špatnou kvalitu silnic nebo zadlužené nemocnice. Tím je jejich hospodaření hodně složité a není proto možné objektivně říci, zda hospodaří dobře. Musí se dostat z problémů, o které se postaral stát. To bude ale velmi obtížné, dokud centrální vláda nepovolí, aby část peněz lidí, kteří v regionu žijí, zůstala na regionální úrovni.

 

Je hospodaření krajů dostatečně průhledné?

Obávám se, že ne. Spletenec centrálních financí, které plynou do krajů, a vlastních financí například z privatizací nemocnic, nemůže být dostatečně průhledný. Navíc zatím neexistuje kvalitní zákon o střetu zájmů, takže není jasné, kde se začínají křížit aktivity a zda je v pořádku, že krajský zastupitel zastává i funkci v dozorčí radě nebo nějaké společnosti. To činí jejich hospodaření ještě více neprůhledným a krajští zástupci tak dostávají snadný návod ke korupci.

 

Prezident Klaus kritizuje města za to, že se při úpravách dětských hřišť řídí evropskými technickými normami. Doslova prohlásil: „To si opravdu necháte takhle diktovat?“ Kam až může prezidentova averze vůči všemu, co nese přívlastek „evropský“, dojít?

Klaus už jde tak daleko, že by Evropskou unii nejraději rozpustil. Nedávno v jednom článku navrhl, že by se měla Evropská unie přeměnit v útvar, který nazval Organizací evropských států. Jednoduše řečeno, státy by se sdružily v organizaci, která by nahradila stávající unii a zachovaly by si více suverenity. Evropská unie by se tak stala jakousi obdobou OSN. Když se ale podívám na to, jak OSN funguje – a ona skoro nefunguje – a jak si stojí Klausem kritizovaná Evropská unie, musím konstatovat, že současný model evropského společenství je při všech svých problémech nejlepší.

 

Proč se ale prezident brání normám, které v republice vstoupily v platnost?

Václav Klaus velmi volně směšuje svou averzi vůči tomu, co nazývá diktátem Evropské unie a věcmi, které jsou smysluplné. Směrnice o hřištích nevycházejí z rozmaru evropských byrokratů, ale ze základních hygienických požadavků. Nikdo přece nechce, aby si děti hrály mezi psími výkaly. V tom je prezident naprosto vedle. Celá řada technických norem není špatná jen proto, že za nimi stojí Evropská unie, mají hluboký smysl, který Václav Klaus bohužel nechápe.

 

Republiku v polovině listopadu navštívili členové Evropské komise, může být jedním z důvodů jejich návštěvy také prezident – euroskeptik?

Delegace, která jezdí po evropských státech v rámci plánu D, cítí, že je nejlepší začít s přesvědčováním lidi v zemi, kde existuje určitá skepse vůči Evropské unii, u nás zaznívá mezi obyčejnými lidmi a slyšíme ji také z úst politické reprezentace. Nemělo by smysl začínat šňůru návštěv ve Španělsku nebo Irsku, tedy státech, které jsou unii nejvíc nakloněny. Určitě byl Klaus velkým důvodem, proč začít s představováním Plánu D právě v České republice.

 

V článku Hospodářských novin „Má se Evropa dále rozšiřovat?“ narážíte na možnost vstupu Ruska či dokonce Tuniska do Evropské unie. Měla by s nimi unie začít vyjednávat?

Pokud se má unie nadále jmenovat Evropská, nemá v ní Tunisko co dělat. Evropská unie si musí vytvořit mechanismus, kterým nabídne velmi přátelské vztahy státům ležícím na jejích hranicích. Státům, které už do Evropy geograficky nepatří. Můžeme s nimi mít dohodu o asociovaném členství, ale regulérní členství rozhodně ne.

 

A co v případě Ruska?

Rusko je evropská země, většina tamní populace žije v Evropě, mají do značné míry evropské tradice. Pokud by Rusko splnilo všechna kritéria členství, politické demokracie, tržní ekonomiky a průhlednosti zákonů, nevidím důvod, proč by nemohlo vstoupit do Evropské unie.

 

Pak by ale vyvstala otázka, kdo do koho vstoupí…

Samozřejmě, geograficky je Rusko větší zemí než celá dnešní Evropská unie. Pokud ale budeme hovořit o počtu obyvatel, nemohlo by čtyř set milionové unii konkurovat. Rusko není v počtu obyvatel o moc větší než bude Turecko v době svého vstupu. To má dnes 70 miliónů a počítá se, že v době vstupu do unie bude mít okolo 90 miliónů, ruská populace se naopak už léta snižuje. Evropská unie si musí ujasnit, kde se nachází její hranice a co je to vlastně Evropa. Pokud se rozhodne, že do ní mohou patřit všechny státy, které náleží do zeměpisné Evropy a splňují pro vstup ještě další jasně daná kritéria, pak není co řešit. Evropská unie se ale v současné době rozšiřuje zvláštním způsobem, nevede rozhovory s Ukrajinou, která je jasným evropských státem, ale jedná s Tureckem, jehož větší část se nachází v Asii. Chybí tady jasná definice, jakýsi seznam států, které mohou být členy unie, protože patří do Evropy. Bez něj je jednoduše možné jednat i s Tuniskem. Jen málokdo ale stojí o Euro-asijsko-africkou unii.