Rok po vstupu do Evropské unie je český pohled na regionální spolupráci, zejména v rámci Visegrádské skupiny, poměrně komplikovaný, protože se liší podle jednotlivých aktérů české politiky i tvůrců veřejného mínění a je ovlivňován měnící se politickou situací nejen v České Republice, ale i ostatních zemích Visegrádské skupiny.
Političtí aktéři
České zapojení do regionální spolupráce bylo od počátku problematické. Na jedné straně tuto spolupráci propagovali politici vzešlí z bývalého disentu, jako byl prezident Václav Havel nebo Petr Pithart, na druhé straně narážela filozofie úzké regionální spolupráce na odpor zastánců „české cesty“, jako byl Václav Klaus nebo Josef Zieleniec. Zatímco Zieleniecovy výhrady byly spíše pragmatického rázu (například jistá obtížnost koordinace společných kroků V4 a jejich malá efektivnost), Klausovy námitky vycházely z ideologie české výjimečnosti v rámci regiónu. Klaus věřil, že Československo (a později Česká republika) by se nemělo na své cestě do Evropy zdržovat zaostalejšími zeměmi.
Občanská demokratická strana (ODS), kterou Klaus vedl od jejího vzniku v roce 1991 až do roku 2002, přijala k regionální spolupráci opatrný postoj. Byla zastáncem národního individualismu. Její pohled na V4 byl spíše instrumentální: regionální spolupráce dává smysl především tehdy, pokud jí lze využít k prosazení specifického národního zájmu České republiky.
Ostatní politické síly, zejména sociální demokracie (ČSSD), ale též liberálové (Unie svobody poté, co se v roce 1997 odštěpila od ODS) a křesťanští demokraté (KDU-ČSL) viděli regionální spolupráci více jako nejen politický, ale také určitý kulturní a historický svazek. Spolu s prezidentem Havlem vycházely tyto politické strany z přesvědčení, že společná historie a zkušenosti, jakož i podobné cíle, předurčují země V4 ke koordinaci jejich politiky.
Toto rozložení politických pohledů vydrželo bez větších změn až do přijetí zemí V4 do Evropské unie, přičemž ochota ke konkrétní politické spolupráci v rámci regiónu se lišila podle toho, které politické síly byly u moci. Během let 1992 až 1997, kdy vládly koaliční vlády vedené ODS, byla ochota k užší spolupráci poměrně malá. V roce 1998, po nástupu Miloše Zemana do čela menšinové vlády, vedené ČSSD, se oficiální linie značně proměnila, protože Zeman byl zastáncem intenzivní spolupráce.
Stejně je tomu v případě současné koaliční vlády, vedené ČSSD.
Česká ochota spolupracovat v rámci regionu ovšem závisela také na politické konstelaci v sousedních zemích. V době vlád Vladimíra Mečiara na Slovensku byla možná užší spolupráce problematizována nejen českou ODS, v čele s Klausem, ale také problematickým mezinárodním postavením Slovenska v čele s Mečiarem. Příliš velkou ochotu k regionální spolupráci neprojevovala později ani maďarská vláda vedená Stranou Fídész, v čele s Viktorem Orbánem. Zatímco tedy v letech 1992 až 1998 problematizovaly regionální spolupráci zejména české a slovevenské politické poměry, v letech 1998 až 2002 to byla Orbánova vláda v Maďarsku.
Ke zintenzivnění regionální spolupráce došlo zejména v roce 2002, kdy se ve všech zemích V4 dostaly k moci politické formace, které viděly regionální spolupráci jako prospěšnou. Zároveň byla tato vzájemná spolupráce umocňována blížícím se vstupem zemí V4 do Evropské unie. Zatímco ještě ke konci 90. let nebylo jasné, zda do EU vstoupí všechny tyto země společně (například Slovensko bylo nejprve zařazeno až do druhé skupiny kandidátských zemí), v novém tisíciletí už bylo jasné, že EU chce přijmout najednou deset kandidátských zemí. Z toho vyplývala i jistá pragmatická potřeba koordinovat akce těchto zemí při vyjednávání s EU. V4 k tomuto účelu dobře posloužila.
Situace před přijetím do EU
K první závažné disonanci v postojích zemí V4 došlo v souvislosti s americkou intervencí v Iráku. Zatímco Polsko bylo jednoznačným podporovatelem USA v tomto konfliktu, Česká republika, Slovensko a Maďarsko se snažily své postoje balancovat tak, aby si na jedné straně udržely dobré vztahy s USA, ale zároveň si neznepřátelily dvě nejdůležitější země historického jádra EU—Německo a Francii. Obě tyto země byly k americké intervenci velmi kritické.
K ještě hlubšímu nesouladu došlo v souvislosti s přijímáním Evropské ústavy. Na prvním summitu svolanému k tomuto účelu zablokovalo Polsko, spolu se Španělskem, schválení ústavy. Bylo zřejmé, že Polsko se s blížícím vstupem do EU emancipuje a snaží se ve stále větší míře hrát vlastní mocenskou politiku. Konzultace s ostatními zeměmi V4 sice neustaly, ale Polsko nezbytně nebralo na názory ostatních tří zemí ohledy. Bylo zřejmé, že až země V4 vstoupí do EU, může být velmi složité najít pro tři menší země společnou řeč s Polskem, které má více obyvatel než tři ostatní země V4 dohromady.
V této souvislosti došlo k zajímavé změně postojů na české politické scéně. Zatímco ČSSD, která tradičně podporovala úzkou spolupráci v rámci V4, byla v prohlášeních některých svých představitelů k Polsku kritická, ODS polské postoje schvalovala a žádala například ústy svého stínového ministra zahraničí Jana Zahradila užší regionální spolupráci pod vedením Polska. Důvod byl prostý: polské „ne“ evropské ústavě bylo blízké rostoucímu euroskepticismu nejen ODS, ale i jejího čestného předsedy Václava Klause, který byl v březnu 2003 zvolen prezidentem České republiky.
Zájem ODS o užší spolupráci s Polskem coby vůdčí zemí V4 pak načas vyprchal poté, co Polsko—i po konzultacích s ostatními zeměmi V4—modifikovalo své postoje a přijetí evropské ústavy nakonec umožnilo. Svou roli hrála i skutečnost, že Polsko, Česká republika a Maďarsko byly vedeny sociálně demokratickými stranami.
Situace po vstupu
Jedním z faktorů, který začal komplikovat další spolupráci po vstupu do EU, byl pozvolný nástup populismu ve střední Evropě. Ten se probudil naplno k životu s tím, jak se vstupem do Evropské unie skončil velký sjednocující příběh pod názvem Cesta do Evropy.
V jeho kontextu byla Evropská unie symbolem návratu na Západ, jakož i symbolem a nástrojem rychlé modernizace institucí, zavádění fungujícího tržního hospodářství, obnovení právního státu a stabilizace politické demokracie.
V rámci přístupových jednání politici v kandidátských zemích stanovovali své politické priority, volili umírněnost a přijímali celou řadu reforem. Všichni věděli, že podmínkou úspěšného zakončení tohoto příběhu bylo přijetí nejrůznějších norem a standardů EU, úspěšná vyjednávání, a nakonec i úspěšná referenda o vstupu. EU zároveň sama kandidátské země nabádala ke koordinaci jejich činnosti. Například spolupráce v rámci V4 byla v Bruselu viděna jako klad.
Je sice pravda, že před vstupem do EU mohli politici napravo i nalevo od politického středu sice občas EU kritizovat, či mávat praporem národních zájmů, ale mezi hlavními politickými silami se nenašla žádná, která by směřování do EU odmítla. Ve vztahu k Bruselu nakonec politické elity plnily domácí úkoly.
S tím, jak „cesta do Evropy, reprezentovaná členstvím v EU, oficiálně skončila 1. května 2004, skončil i mobilizační étos přístupových rozhovorů, kterým bylo možné zdůvodňovat nepopulární kroky, varovat voliče před protievropskými silami, nebo tlumit vášně spojené s historickými křivdami v regionu a s etnickým napětím.
Už v závěru přístupového procesu bylo možné zaznamenat růst vlivu populistických politických sil, které členstvím v unii občany spíše strašily, než aby členství pojímaly jako pozitivní výzvu. Vládní koalice v některých kandidátských zemích držely dohromady už jenom díky nutnosti dokončit zdárně přístupové rozhovory. Polský premiér dokonce oznámil svou rezignaci už předem a den po vstupu Polska do EU svou funkci složil.
Úspěšné dokončení přistupování k EU fungovalo jako lepidlo, které drželo dohromady křehké vlády na Slovensku a v České republice. Vláda Vladimíra Špidly v České republice padla několik měsíců po vstupu České republiky do EU. Vládní koalice na Slovensku se začala rozkládat. Podobná situace nastala v Maďarsku, kde byl nakonec vyměněn předseda vlády.
Tyto domácí turbulence komplikovaly užší spolupráci v rámci V4. Pravidelné schůzky předsedů vlád zemí visegrádské skupiny se na čas staly jen formálními setkáními, jejichž hlavním cílem bylo se ujišťovat o tom, že země V4 budou spolupracovat i v rámci EU. Zároveň se ale vynořovaly, jak mezi některými politiky, tak mezi tvůrci veřejného mínění názory, že zejména nová role emancipovaného Polska může užší spolupráci stát v cestě. Podle některých názorů by byla přirozenější například spolupráce zemí, které kdysi tvořily jádro Rakouska-Uherska—tedy České republiky, Slovenska, Maďarska, Rakouska a Slovinska.
Jistým impulsem k obnovení užší spolupráce byl krach Evropské ústavy v referendech ve Francii a Nizozemsku na jaře roku 2005, což bylo možná poněkud paradoxní ve světle dřívějších postojů Polska k Evropské ústavě. Země V4 spolu intenzivně konzultovaly další postup. Ještě užší koordinace jejich aktivit nastala, když summit EU v létě jednal o evropské rozpočtu. Země V4, spolu s dalšími novými členskými zeměmi, zvolily společný postup a nabízely kompromisní řešení hlavním stranám sporu–Velké Británii a Francii. Jejich společné konzultace na toto téma pokračovaly i po krachu summitu a pokračují dodnes.
Situace se komplikuje
Nástup populistických sil s nacionalistickým zabarvením, který začal už v době poslední fáze přístupových rozhovorů, výrazně zesílil před nadcházejícími volbami ve všech zemích V4. V Polsku už výsledek známe: vítězství nacionálistické a pravicově populistické strany Právo a spravedlnost. Její vůdci, bratří Jaroslaw a Lech Kaczynski usilují o větší mocenskou roli Polska v Evropě, oživení křesťanských tradic, a vládu silné ruky. Jejich ochota spolupracovat s krajní pravicí v podobě stran, jako je Sebeobrana a Liga na obranu polských rodin, může notně zkomplikovat doposud dobré vztahy ve Střední Evropě.
Zřejmě se zásadním způsobem změní zejména polské postoje k EU, protože bratří Kaczynski jsou známi svými vlažnými postoji k této instituci. Sebeobrana a Liga na obranu polských rodin EU víceméně odmítají. Tyto postoje mohou sice oslovovat české euroskeptiky, ale dokonce už i euroskeptická ODS poněkud zmírnila své nadšení nad vítězstvím polské „pravice“,když si uvědomila, že Právo a spravedlnost vychází z ideových kořenů, které jsou sekulární české společnosti poměrně cizí. ČSSD je k vítězství nacionalistů v Polsku otevřeně kritická.
Situace se dále komplikuje volebními vyhlídkami v České republice, Maďarsku a na Slovensku v roce 2006. Ve všech těchto zemích mohou zvítězit politické síly, které lze popsat buď jako pravicově nebo levicově populistické. Vítězství ODS v České republice by pravděpodobně dále posílilo její euroskeptismus. Pokud by byla schopna najít partnera, se kterým by sestavila většinovou vládu, záleželo by samozřejmě hodně na zahraničně-politické orientaci tohoto partnera.
Dva nejpravděpodobnější kandidáti—KDU-ČSL nebo ČSSD (v rámci velké koalice)—mají silnou proevpropskou orientaci, což by euroskeptismus ODS částečně mírnilo. Není ovšem vyloučeno, že by se do Poslanecké sněmovny mohly probojovat i obdoby polské Sebeobrany, jako jsou dvě strany tzv. Nezávislých—jedna vedená bývalým ředitelem TV Nova, Vladimírem Železným, druhá vedená bývalou televizní moderátorkou Janou Bobošíkovou. Oba tito politici jsou odpůrci EU a jejich případná spolupráce s ODS v rámci koalice by nepochybně posílila nacionalistické, protievropské trendy v české politice.
Případné vítězství strany Fidesz v Maďarsku (a její možné spojení s krajní pravicí), stejně jako možné vítězství levicově populistické strany Smer na Slovensku (nebo popřípadě vítězství nějaké koalice, která by zahrnovala Hnutí za demokratické Slovensko) také vytvářejí málo lákavý prospekt: vládu národně orientovaných, populistických, a ve větší či menší míře euroskeptických politických sil ve všech zemích Visegrádu.
Bývalý český prezident Václav Havel na tuto možnost nedávno reagoval slovy, že by v takovém případě mohlo ve Střední Evropě zavládnout politické „dusno“. Ačkoliv se totiž podle Havla populisticko-nacionalističtí politici navzájem podobají, jejich nacionalismus, usilující o výlučnost každé země, už dopředu komplikuje užší vzájemnou spolupráci.
Komplikace ve vzájemných vztazích lze ovšem očekávat i v případě, že například v České republice a Maďarsku obhájí své vítězství sociálně demokratické strany. Je zřejmé, že socialisté v obou těchto zemích by měli vážné problémy komunikovat s novou politickou reprezentací Polska. Na druhou stranu je možné, že ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka by našla společnou řeč s Robertem Ficem a jeho Smerem. Paroubek už učinil směrem ke Smeru vstřícná gesta—zřejmě veden mylným předpokladem, že Směr je klasickou sociálně demokratickou stranou.
Budoucnost politických vztahů
Ve světle scénářů nastíněných výše je možné, že v několika příštích letech bude středoevropská spolupráce záviset na vzájemných kontaktech neoficiálních skupin a intelektuálů. Oficiální politická komunikace může být poměrně dosti obtížná.
Je samozřejmě možné, že dokonce i populističtí lídři v různých zemích V4 si nakonec uvědomí, že určitý stupeň spolupráce v regionu je v jejich zájmu. Mohou postupovat stejně instrumentálně jako kdysi ODS: ačkoliv nemusí pociťovat žádné nadšení z úzkých regionálních vazeb, mohou koordinovaný postup v rámci regionu používat k prosazování vlastních národních zájmů. Je také pravděpodobné, že jistou výchovnou roli může hrát EU, která nastavuje pro politické chování elit členských zemí, zejména těch menších, dosti úzké mantinely.
Pokud ovšem zejména Polsko bude postupovat stále výrazněji svou vlastní cestou, je pravděpodobné, že v české politice i publicistice ožijí výzvy, aby se Česká republika více orientovala na spolupráci se zeměmi bývalého Rakouska-Uherska, které pojí společná historie a kultura. Určitou překážkou užší spolupráce byly zatím zejména poněkud napjaté česko-rakouské vztahy, což se odvíjelo od neochoty českých politiků učinit jakékoliv vstřícné gesto v otázce sudetských Němců a od sporů ohledně jaderné elektrárny Temelín.
Obě tyto překážky jsou ale nyní menší, než byly v minulosti. S tím, jak Temelín bez větších problémů už nějakou dobu funguje, upadá o tuto otázku v Rakousku zájem. A český premiér Paroubek nedávno učinil vstřícné gesto vůči německým antifašistům, které bylo chápáno i jako gesto omluvy těm sudetským Němcům, kteří během války bojovali proti nacismu. Vzhledem k tomu, že Rakousko se pokusilo v podobě své vlastní iniciativy už před nějakou dobou organizovat užší regionální spolupráci, je možné, že pokud bude Polsko kráčet svou vlastní cestou, těžiště zájmu o regionální spolupráci se posune směrem na jih od českých hranic. Taková změna by pravděpodobně nebyla zcela proti mysli ani maďarským a některým slovenským politikům.
V každém případě se zdá, že regionální spolupráci ve střední Evropě čekají v blízké budoucnosti zatěžkávací zkoušky. Projekt, který začal založením Visegrádu hned po pádu komunismu, by tak paradoxně nemusel přežít vstup zemí V4 do EU, což byl od začátku jeden z hlavních cílů regionální spolupráce.
Intelektuální vzájemnost
Jistým problémem v prohlubování regionální spolupráce je postupné intelektuální odcizování zemí V4. Úzké vztahy si v tomto směru udržují jenom Češi a Slováci, přičemž zájem o českou kulturu je poněkud větší na Slovensku, než je zájem o dění na Slovensku v Česku.
Větším problémem je intelektuální odcizování mezi Českem a Maďarskem a Českem a Polskem. Před pádem komunismu intelektuální elity těchto zemí toho věděly o sobě navzájem mnohem více, než vědí dnes. To je samozřejmě pochopitelné, protože vzájemná spolupráce a pochopení byly důležité jak pro lidi, kteří aktivně bojovali s komunistickém systémem, tak pro lidi, kteří z kultur sousedních zemí čerpali inspiraci.
Nyní ovšem intelektuální elity zemí V4 hledí všechny především na Západ. A nejenom ony. Ještě před patnácti lety se i mnoho mladých lidí orientovalo v kultuře středoevropských sousedů. Například dnešní mladá generace Čechů by měla velké problémy vyjmenovat třeba i jen několik jmen z oblasti kultury v Polsku a Maďarsku.
Jestliže ovšem regionální spolupráce není poháněna skutečným zájmem o kulturu a život sousedů, může jen těžko skutečně fungovat politicky. I proto je zřejmé, že pokud má V4 jako koncept přežít, nebudou stačit jen politická gesta, ale bude zapotřebí i zásadního posunu ve struktuře vzdělávání a vzájemné informovanosti.