V článku „Demoliční Grebeníček“ (Právo, 2.3.2006) nabízí Alexandr Mitrofanov několik vysvětlení pro nedávný dopis Miroslava Grebeníčka, v němž bývalý předseda Komunistické strany Čech a Moravy obviňuje současné vedení strany ze sociáldemokratismu. Shrneme-li Mitrofanovy argumenty, je Grebeníček nejspíše rozhořčen odklonem od čistě opozičního ducha, který pod jeho vedením přinesl straně úspěchy a učinil „tvrdou KSČM“ zajímavou pro protestující voliče. „Měkká“ KSČM může tyto voliče ztratit, zatímco nové nezíská. Neúspěch ve volbách může otevřít Grebeníčkovi cestu zpět. Ani Grebeníček se jednáním o spolupráci s ČSSD v minulosti sice nebránil, ale má-li tak KSČM činit, mělo by to být z pozice síly.
Tato výstižná charakteristika Grebeníčkových motivů navozuje širší otázku: může být KSČM vůbec vtažena do vládnutí, aniž by se rozštěpila? Grebeníčkův útok je totiž jen první domácí vlašťovkou toho, čím už si prošly jiné „antisystémové strany“ v Evropě poté, kdy se buď začaly přibližovat podílu na moci, nebo byly do vládnutí přímo vtaženy. Například francouzští komunisté se rozštěpili, a tím přestali být důležitou politikou silou, poté co je Francois Mitterand přizval do vládní koalice. Obvinění ze sociáldemokratismu a zrady komunistických ideálů výměnou za žvanec moci zněla z tvrdého jádra strany i tehdy.
V takovém nebezpečí se ocitají všechny strany, které v podstatě neuznávají existující systém a chtějí ho změnit. Takové strany jsou ochotny demokratická pravidla hry strpět, dokud fungují jako opoziční síly, ale v okamžiku, kdy se část jejich vedení rozhodne, že nadešel čas podílet se na vládnutí—tedy být součástí existujícího systému—nastanou problémy. Proto se začali štěpit například Haiderovi Svobodní v Rakousku, když vstoupili do vládní koalice s lidovci. Pohnutky stranických rebelů, k nimž se nakonec přidal i sám Haider, byly podobné Grebeníčkovu uvažování: „tvrdí Svobodní“ byli zajímaví pro protestující voliče, zatímco Svobodní coby součást systému je ztratí. Navíc musí strana rozmělňovat svou politiku kompromisy.
KSČM se ještě k významnějšímu podílu na moci nedostala, ale už je zmítána rozpory. Zastánci tvrdé linie už teď ústy Grebeníčka vlastně říkají, že komunistické ideály nelze prodat za podíl na moci v rámci existujícího systému. Pokud by KSČM s ČSSD spolupracovala, musí se tak dít bez ztráty tváře, z pozice síly.
KSČM má tedy vážný problém. Stanovisko zastánců tvrdé linie stranu odsuzuje do pozice, kde musí bez koaličního potenciálu vydržet velmi dlouho čekat na svou příležitost. V této pozici sice může ostatní strany vydírat, občas si i trochu diktovat, ale v mocenské hře zůstává jen vlivným kibicem. Navíc není jisté, že ještě kdy nastane situace, kdy budou komunisté dostatečně silní na to, aby své ideály prosadili.
Zastánci „měkké linie“ naopak předpokládají, že strana má dnes možná jednu ze svých posledních šancí podílet se na moci. Tak, jak se demokratický režim v ČR stabilizuje—i zásluhou Evropské unie a NATO—je pravděpodobné, že se KSČM bude stávat stále větší raritou. Průměrný věk členů strany je více než 70 let. „Měkká“ KSČM sice může ztratit protestující voliče, ale neexistuje záruka, že je nezačne časem ztrácet i „tvrdá KSČM“. A co pak? Bude mít ještě někdo zájem s KSČM dělat kompromisy, když si lze jen počkat, až se pomalu vytratí?
Současný konflikt každopádně ukazuje, že politika Jiřího Paroubka vůči KSČM je poměrně úspěšná. Vidina podílu na moci skutečně už vedla k jisté sociáldemokratizaci komunistického vedení, což vystrašilo zastánce tvrdé linie. Rozkol může stranu jen oslabit. Paradoxně ovšem má Paroubkova úspěšná strategie i neblahé následky pro ČSSD, která potřebuje aby kvůli silné vyjednávací pozici měla s komunisty po volbách většinu. Zatímco část voličů ČSSD momentálně, jak se zdá, přeběhla k Zeleným, tento úbytek není kompenzován přílivem „měkkých“ komunistů. Spíše se zdá, že i KSČM ztrácí voliče—nespíše ty, kteří stejně jako Grebeníček nechtějí s „měkkou KSČM“ nic mít a raději nepůjdou volit.
Právo, 6.3.2006