Je načase tu válku vyhrát

Článek známého amerického novináře Seymoura Hershe, zveřejněný minulý týden v časopise The New Yorker, odstartoval ve Spojených státech nové kolo vášnivých debat na téma možného vojenského zásahu proti Iránu. Hersh tvrdí, že vláda George Bushe odmítá nečině přihlížet íránským snahám vyrobit vlastní atomové zbraně a připravuje vojenský zásah, přičemž uvažuje i o použití jaderného arzenálu. Přední deník The Washington Post pak Hershova tvrzení podpořil, když napsal, že Bushova vláda vážně zvažuje dvě možnosti: úder omezený na íránská jaderná zařízení, možná i s použitím taktických nukleárních zbraní, anebo širší vojenské tažení, jehož cílem by byla změna režimu. Intenzivní debatu zesílilo prohlášení iránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, že Irán dokázal vyrobit obohacený uran a vstoupil tak do klubu zemí, které disponují jadernými technologiemi.

 

Ten scénář už známe

 

Hersh nepíše o možném útoku na Írán poprvé. Už před téměř rokem ve stejném časopise tvrdil, že Pentagon má připraven svůj vlastní plán, jak Írán paralyzovat. Šlo by o přesně cílené útoky na centra íránského jaderného programu a stanoviště íránských raket. Hersh je sice znám tím, že jeho statě nejsou vždy přesné, ale jeho tvrzení často obsahují zrnka pravdy. Právě on jako první přinesl zprávy o masakru ve vietnamském My Lai nebo o trýznění vězňů v iráckém vězení Abú Ghraib.

 

Washington už loni spustil nebývalou diplomatickou ofenzivu, jejímž cílem bylo sjednotit postoje USA a velkých západoevropských mocností, což se Bushově administrativě na rozdíl od útoku na Irák částečně podařilo (viz apendix Evropa a Amerika o Iránu). Debata v USA ovšem už mezitím pokročila dále. Neokonzervativci, kteří stáli za vojenskou intervencí v Iráku, zdá se, nechtějí čekat. Americká média stále častěji naznačují, že tajné přípravy na zásah v Iráku jsou v plném proudu. Joseph Cirincione z prestižní Carnegie Endowment for International Peace napsal, že Bushova administrativa postupuje podle úplně stejného scénáře jako před zahájením války v Iráku. „Viceprezident pronese důležitý projev na téma nebezpečí pro Střední východ ze strany země bohaté na ropu. Ministryně zahraničí prohlásí před Kongresem, že tato země je největším globálním nebezpečím. Ministr obrany ji označí za hlavního vývozce terorismu. Prezident ji obviní z útoků na americké jednotky.“

 

Kde vzít další vojáky

 

Zatímco liberální média, politici a analytici sledují tento vývoj se znepokojením, Bush není úplně bez podpory. Známý konzervativní komentátor Michael Ledeen napsal v časopise The National Review, že Írán spoléhá na to, že USA jsou paralyzovány nejen vojensky, neboť momentálně mají celkem 120 000 vojáků v Afganistanu a Iráku, ale i politicky, neboť neúspěchy v Iráku oslabují prezidenta Bushe. Ledeen obvinil Írán, že ozbrojuje teroristy v Iráku a vysílá tam tisíce svých agentů, kteří pak organizují protiamerické aktivity. Vyjádřil to, co si myslí mnozí zastánci současné administrativy: chcete-li zvítězit v Iráku, musíte porazit Írán. Ten je podle Ledeena ve válce s USA už 27 let, a je načase, aby USA tuto válku vyhrály.

 

Ani konzervativci ale nejsou jednotní. Známý izolacionista, komentátor a několikanásobný prezidentský kandidát Pat Buchanan opakovaně varuje před riziky dalšího amerického dobrodružství. K pozemní intervenci v Íránu by USA podle něj potřebovaly nejméně dalších 100 000 vojáků, které momentálně nemají. Útok by též mohl způsobit skutečný chaos na světových trzích s ropou — cena za barel by mohla vystoupat až na 200 dolarů. Kongresman Ron Paul z Texasu zase tvrdí, že válka zahrnující větší část Středního východu je dlouhodobým cílem neokonzervativců. Obviňuje Bushovu administrativu z toho, že útok na Írán už delší dobu plánuje, přičemž údajná nukleární hrozba ze strany Íránu je jen záminkou. Jeden z favoritů na příští prezidentskou nominaci za republikány, umírněný senátor John McCain, naopak prohlásil: „Je jenom ještě jedna věc horší než vojenská akce, a tou je Irán s jadernými zbraněmi.“

 

Samotná Bushova administrativa pochopitelně takticky mlží, ale je pod obrovským tlakem. Podle některých analytiků může mít Írán jaderné zbraně do tří let. Pokud Washington nechce, aby Izrael vzal svou obranu do vlastních rukou, bude muset jednat. Izrael si v minulých letech pořídil nové letouny F-15 a F-16 s delším doletem, takže je schopen ohrozit i území Íránu. A od USA nakoupil 500 bomb, které se používají na ničení podzemních bunkrů. USA si uvědomují, že kdyby Izrael zaútočil první, mohlo by to rozpoutat rozsáhlý středovýchodní konflikt.

 

Když konvenční zbraně nestačí

 

Hersh může mít pravdu přinejmenším v tom, že možnost použití taktických jaderných zbraní byla při diskusích o možné vojenské akci zmíněna. Nebylo by to bez logiky. Íránské laboratoře a další zařízení, v nichž probíhá jaderný výzkum, jsou mnohdy ukryty hluboko pod zemí a útoky konvenčními zbraněmi by i při vydatném bombardování nemusely být účinné.

Jsou ovšem patrné určité rozdíly mezi ministerstvem zahraničí na jedné straně a Pentagonem i některými poradci Bushe na straně druhé. Riceové náměstek Nicholas Burns řekl kongresovému výboru pro mezinárodní záležitosti, že Írán přímo ohrožuje americké zájmy čtyřmi způsoby: vyvíjí nukleární zbraně, stal se „centrální bankou“ pro financování terorismu, chce se stát hegemonem Středního východu nebezpečným pro Izrael i pro sunnitské režimy, krutě potlačuje lidská práva svých občanů. Nicméně Burns nakonec žádal Kongres jen o 75 milionů dolarů na financování demokratizačních iniciativ v Íránu. A Riceová řekla témuž kongresovému výboru, že USA budou spolupracovat na řešení těchto hrozeb s mezinárodním společenstvím.

 

V kruzích blízkých ministrovi obrany Donaldu Rumsfeldovi a viceprezidentu Dicku Cheneymu ale podle různých zpráv už zřejmě převládl názor, že jediným účinným řešením může být jen vojenská akce. Někteří kritici Bushe — naposledy prominentní komentátor Paul Krugman v The New York Times — už poněkud cynicky poznamenali, že Bush nemá co ztratit, neboť z propadu popularity kvůli neúspěchům v Iráku ho může zachránit jen další válka.

 

 

Evropa a Amerika o Íránu

 

USA a EU se zcela neshodnou na tom, jak řešit íránskou krizi, ale je patrné, že odpor evropských mocností vůči případnému zásahu v Íránu není tak velký, jaký byl před válkou v Iráku. Je to i zásluhou taktičtějšího postoje Bushovy vlády, která podporovala separátní jednání Francie, Británie a Německa s Íránem. Když pak na konci ledna 2006 tato skupina, nazývaná EU-3, došla sama k závěru, že s Teheránem nemá dále smysl vyjednávat, a skrze MAAE požádala o pomoc Radu bezpečnosti OSN, docílil Washington částečného vítězství. RB přijala 30. března rezoluci, v níž dala Íránu 30 dnů na to, aby svůj jaderný program zastavil.

 

I nadále ovšem existuje v Evropě silný odpor vůči vojenskému zásahu. Zprávy, že USA by při něm použily taktické jaderné zbraně, začaly podemílat chatrnou transatlantickou jednotu. Zatímco Tony Blair prohlásil, že nelze vyloučit žádný postup, jeho ministr zahraničí Jack Straw popsal takový zásah jako šílenství. (Po Ahmadínežádově avízu obohacování uranu ale poněkud přitvrdil s tím, že nezastaív-li Írán svůj jaderný program, Británie bude žádat od RB další opatření.) Před nedávnem přitom nevyloučil použití jaderných zbraní k prosazení francouzských zájmů ani prezident Jacques Chirac. Co se týče Íránu, je Paříž mnohem tvrdší, než byla v postupu vůči Iráku. Ministr zahraničí Philippe Douste-Blazy v reakci na Ahmadínežádova slova suše prohlásil, že je to krok ve špatném směru. Odmítl ale spekulace o případném vojenském útoku.

 

Také Německo ukazuje vůči Teheránu razanci. Jednak proto, že antisemitská a protiizraelská prohlášení íránského prezidenta se Němců hluboce dotýkají. (Pro Berlín by bylo politicky sebevražedné, kdyby byl nařčen z bagatelizace jaderného útoku Íránu na Izrael.) A také proto, že kancléřka Angela Merkelová, na rozdíl od Gerharda Schrödera, nevyužívá kauzy, jako je Írán, k domácím politickým účelům, navíc je mnohem více proamerická.

 

Zároveň ale Německo, Francie a Británie i nadále tvrdí, že s Íránem lze jednat. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier v úterý urgoval Bushovu vládu, aby s Teheránem zahájila přímé rozhovory. USA ovšem oznámily, že tyto rozhovory nezahájí ani se nepřipojí k EU-3. Důvod? Podle mluvčího ministerstva zahraničí se Irán mezinárodnímu společenství vysmívá a nabídky EU-3 odmítá.

 

Respekt, 17.4.2006

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..