Chceme-li pochopit politické chování Václava Klause, není na škodu si znovu připomenout jeho slova z roku 2001, která pronesl, když Václav Havel vrátil poslancům zákon o obchvatu Plzně. Klaus tehdy prohlásil: „Prezident by měl veta používat jako šafránu – jednou za desetiletí a ne aby se o to pokusil několikrát za týden. Považuji to za pošlapání základních prvků parlamentní demokracie.“
Tento výrok je relevantní zejména proto, že na sklonku třetího roku v prezidentské funkci vetoval Klaus už svůj třicátý zákon. Havlovi to trvalo osm let.
Klausovi bychom samozřejmě mohli prohlášení z roku 2001 prominout jako reakci politika, který v té době předsedal Poslanecké sněmovně a byl poněkud frustrován, když prezident občas vracel zákony schválené institucí, v jejímž čele stál. Mohl bychom také argumentovat, že si v prezidentském úřadě Klaus uvědomil, že zákonodárci přece jen schválí více zmetkovitých zákonů, než jen jeden za desetiletí. Navíc si Klaus—konfrontovaný s převážně ceremoniální povahou prezidentské funkce, ale přesto se neustále snažící o rozšíření pole své působnosti–možná konečně přečetl ústavu a zjistil, že ústava dává prezidentovi, pokud jde o vetování zákonů, v podstatě volné ruce.
Jenže ústavní experti se shodnou, že důležitý je nejenom text ústavy, ale také její duch. A narazil na to ve svém prohlášení z roku 2001 ostatně i sám Klaus. V parlamentní demokracii, kterou Česká republika ještě stále je, prostě platí, že prezident by měl používat svého práva vracet zákony Poslanecké sněmovně s mírou, a že by tak měl činit vesměs jen v případech, kdy se domnívá, že by daný zákon, pokud by vstoupil v platnost, porušil ústavní principy nebo nějaká základní práva občanů.
Politický komentátor Erik Tabery nedávno v internetovém deníku Aktuálně.cz varoval, že Klaus potichu zavádí místo parlamentní demokracie prezidentský systém. Dodal, že v Česku rozhodují o pravidlech hry zákonodárci, proto si je lidé volí, platí je za to, a když podle nich nedělají svou práci dobře, tak jim příště nedají hlas. Prezident nejen, že není vybírán občany, ještě ke všemu není za své činy podle ústavy odpovědný.
Se svými kroky tedy musí nakládat velmi obezřetně, aby dávaly i laické veřejnosti smysl. Tabery píše: „Václav Havel to většinou dokázal ctít. Chápal, že hlava státu disponuje právem vetovat proto, aby se stal jakousi nouzovou pojistkou či přesněji vyvažováním moci parlamentu, když se například opozičně-smluvní většina pokoušela účelově ohýbat ústavu. Nemyslel si ale, že má parlament nahrazovat.“
To nejdůležitější si ale Tabery nechal na konec své analýzy. Argumentuje, že veta Václava Klause mají ve většině čistě názorový rozměr. To znamená, že kdyby na Hradě seděl liberál či socialista, padaly by úplně jiné argumenty.
Komentátor Hospodářských novin Petr Fischer přímo napsal, že Klaus si v prezidentském úřadu počíná jako „vrchní ideolog“. Podle něj Klaus nastupoval do funkce prezidenta s jasným cílem. Nebyla to jen touha být úplně jiným prezidentem než Václav Havel. Chtěl především změnit dosavadní pojetí prezidentství a svými činy razit novou interpretaci ústavy. Oba ohledy jediného cíle prezident dokonale plní vety zákonů.
Kdo skončí v pekle
Mechanismus vetování zákonů současným prezidentem nedávno popsal prezidentův tajemník Ladislav Jakl v bezelstně upřímném článku s příznačným názvem Je to peklo, se Jakl vyznává z toho, jak těžká je jeho práce při posuzování zákonů schválených Sněmovnou a při následném psaní doporučení prezidentovi.
Aby svá slova ilustroval, zveřejnil své doslovné hodnocení osmi zákonů, tak jak je napsal pro prezidenta. Jakl předesílá, že špatných je 95 procent všech zákonů, které poslanci schválí, ale protože prý nechce hnát prezidenta do války ústavních institucí, nakonec většinou doporučí, aby prezident schválil i špatné zákony. Tento spor s vlastním svědomím prezidentova tajemníka trápí. Jak píše, obává se, že půjde do pekla.
Zákony, na nichž Jakl své utrpení ilustruje, jsou zákon o státních svátcích, zákon o kronikách obcí, novela občanského soudního řádu, zákon o ochraně před domácím násilím, zákon o rostlinolékařské péči, zákon o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat, zákon o cestovních dokladech, zákon o sociálně-právní ochraně dětí.
Tajemník prezidentovi vysvětluje, proč jsou všechny tyto zákony špatné, nicméně nakonec doporučí jejich podepsání s následujícími douškami: Nerad doporučuji podepsat. Otráven doporučuji podepsat. Znechucen doporučuji podepsat. Se smutkem doporučuji podepsat. Velmi nerad doporučuji podepsat. Bez radosti doporučuji podepsat. Rezignovaně doporučuji podepsat. S povzdechem doporučuji podepsat.
Autor tohoto komentáře též pracoval pro prezidenta—Václava Havla. On i jeho spolupracovníci v politickém odboru, ale i prezidentův tajemník Vladimír Hanzel, měli neskonale lehčí práci, než tajemník Jakl, protože Havel se obracel se žádostmi o expertní posudek zákonů především na svůj právní odbor—tedy na právní experty, kteří měli posoudit, zda je zákon v rozporu s ústavou nebo trpí nějakými formálními vadami.
Je známo, že Havel nikterak nesdílel neoliberální či národnickou orientaci tehdejšího premiéra Klause, a že také politicky nesouzněl s mnohými zákony, které schválil v té době zákonodárný sbor. Přesto, až na naprosté výjimky, ho nenapadlo zákon vetovat jenom proto, že měl na věc jiný pohled. Právě to by bylo skutečným pošlapáním principů parlamentní demokracie.
Zdůvodnění všech Havlových vet je podrobně popsáno v knize Brigity Chrastilové a Petra Mikeše, „Vliv prezidenta Václava Havla na právní řád československého a českého státu“ (ASPI, 2003).
Vyznání tajemníka Jakla krásně ilustruje, jak chápe své poslání současný Hrad. Většina Jaklových, stejně jako většina Klausových argumentů proti zákonům je prostě založena na jiném názoru, než má parlamentní většina, která zákony schválila. V jednom nebo dvou případech Jakl poukazuje na možnou neústavnost schválených norem, ale přesto doporučuje jejich podepsání. Laik by si myslel, že právě v těchto případech měl prezidentovi doporučit nepodepsání. Není se ale čemu divit. Jakl, který nemá k posuzování právních kvalit zákonů žádnou kvalifikaci, koneckonců může popsat jen své pocity, které jsou nezbytně jen odvarem jeho ideologických preferencí.
Jisté je, že ústavně neodpovědný prezident, volený parlamentem, se stále více chová jako další komora parlamentu. Jenže od toho, aby se zákony schválenými Poslaneckou sněmovnou vyjadřoval názorový nesouhlas (nebo požadoval věcné úpravy v případných legislativních zmetcích schválených PS) máme Senát, nikoliv prezidenta. Jeho 81 členů volíme, na rozdíl od prezidenta, v přímé volbě, v 81 malých obvodech, kde může vyhrát vždy jen jeden. Odtud jejich legitimita. Zato legitimita prezidenta, voleného parlamentem, vetovat jednou týdně nějaký zákon jen proto, že má na věc jiný osobní názor než parlamentní většina, která zákon schválila, je značně vratká.
Veto místo komentáře
Ostatně Poslanecká sněmovna Klausova veta důsledně přehlasovává—mimochodem, mnohem důsledněji, než přehlasovávala veta Havlova. To ovšem Klausovi nevadí. Nejde mu totiž ve skutečnosti o kvalitu zákonů; vede politický boj. V něm se hodí nejenom ideologická zdůvodnění pro různá veta (je to vlastně Klausův nejúčinnější způsob komentování práce vládní koalice pod vedením sociální demokracie), ale dokonce i přehlasování vet.
Proklausovské mediální úderky v různých periodicích a televizích už zařídí, aby se veřejnost dozvěděla něco v tom smyslu, že navzdory snahám prezidenta bránit občany před přebujelým státem a socialistickou rozhazovačností vlády, neformální červeno-rudá koalice ve Sněmovně jeho rozumné veto opět přehlasovala. V tomto humbuku zaniknou i občasné poznámky méně ideologicky zanícených komentátorů, že prezidentova zdůvodnění jeho vet se nápadně podobají důvodům, které uvádí při hlasování proti vládním návrhům zákonů Občanská demokratická strana. (Pokud je to tomu náhodou jinak, jako například v případě zákona o registrovaném partnerství, který nejprve část zákonodárců z řad ODS podporovala, změní ODS po prezidentském vetu pružně svůj názor).
Klaus si může dovolit to, co si dovoluje, i proto, že v českých médiích převládají pravicově smýšlející novináři, kteří si stejně jako Klaus myslí, že vědí nejlépe, jaké zákony by vláda měla schvalovat a jakou politiku dělat. To, že současná vládní konstelace, nebo dokonce i většina sociálně demokratických a komunistických hlasů ve Sněmovně, vyjadřuje vůli většiny občanů v minulých volbách, ideology moc nezajímá. Vědí prostě lépe, jak by se věci měly dělat správně, takže Klausovi nevyčítají ani polovinu toho, co otloukali o hlavu Havlovi.
Klaus se ovšem vystavuje velkému risku. Tím, že úřad prezidenta zpolitizoval (učinil ho prodlouženou rukou sekretariátu jedné politické strany a mluvčím jedné ideologie), vystavil se otevřenému politickému boji. Ačkoliv proklausovská mediální falanga nás bude před volbou prezidenta přesvědčovat, že byl prezidentem nadstranickým a dokonce i prý nestranným, jeho političtí protivníci to budou vidět jinak. A i kdyby část těchto protivníků v podobě Strany zelených skončila ve vládě s ODS, v prezidentských volbách se proti Klausovi s velkou pravděpodobností spojí s ČSSD a KSČM. Řečeno obrazně, Klaus si říká o to, aby ho v roce 2008 parlamentní většina s konečnou platností vetovala a odeslala na zasloužený odpočinek.