Koncem loňského dubna byla vyřešena krize kolem Stanislava Grosse. Konkrétně byl jmenován nový premiér Jiří Paroubek a začala fungovat staronová koaliční vláda. Ta v prvních květnových dnech pracovala na svém programovém prohlášení. S ním předstoupila před Poslaneckou sněmovnu a získala důvěru.
Paroubkův kabinet je tak u moci zhruba jeden rok. Přitom do konce funkčního období už mu zbývá pouze pár týdnů. Svým způsobem jepičí život. Přesto se za rok a pár měsíců dá udělat spousta práce. Samozřejmě lze i mnohé pokazit. V následujících minutách se pokusíme podívat na dosavadní působení Jiřího Paroubka v čele vlády a na to, co jeho kabinet dokázal. Ve studiu vítám politologa Jiřího Pehe a komentátora Hospodářských novin Jana Macháčka, takže dobrý večer. Když budeme hovořit o Paroubkově vládě, tak bychom se mohli nejprve vrátit zpět do doby, kdy Jiří Paroubek se dostal do premiérského křesla. Pro mnohé to bylo překvapení, mnozí s ním nepočítali, že by se mohl právě on stát nástupcem Stanislava Grosse. V této souvislosti se objevovaly nejrůznější úvahy, třeba o tom, že Stanislav Gross nastrčil Jiřího Paroubka, aby přes něj mohl ovlivňovat další vývoj ve jménu Sociální demokracie, ale hlavně ve vládě a na politické scéně. Dá se s tím ročním odstupem říci, že to nebyla pravda, že by to byl Grossův člověk, který má být pouze nastrčenou figurkou, že politická realita ukázala něco jiného?
Host (Jiří Pehe): Mě se ta teorie příliš nezdá. Já si myslím, že Stanislav Gross, ať už si o něm myslíme cokoliv, tak byl dostatečně slušným politikem, možná i politickým psychologem na to, aby viděl, že osobnost tak silná, jako Jiří Paroubek, těžko bude ovladatelná někým, kdo v podstatě ztratí tu mocenskou bázi Sociální demokracie, takže těžko si dokážu představit, že by si vybral, nebo řekněme to takhle, že by udělal stejnou chybu v uvozovkách jako Zeman s Vladimírem Špidlou.
Moderátor (Petr Hartman): Názor Jana Macháčka.
Host (Jan Macháček): No tak já si myslím, že to od začátku takhle určitě nebylo, že by Paroubek byl Grossův člověk. A taky bych souhlasil s tím, že Gross musel sám poznat, ono ten vliv, nebo ta moc se soustředí taky podle toho, kolik lidí je těch nejrůznějších logistů nebo poradců a tak dále se kolem Vám motá, tak asi rychle poznáte, že tu moc nemáte, taky podle toho, že ty lidi vlastně se od Vás odtáhnou a už nezvou každý den na obědy a na večeře. Já si myslím, že Stanislav Gross to poznal velmi rychle na vlastní kůži, tohle.
Moderátor (Petr Hartman): Dalo by se říci, že během volebního období se vystřídaly tři vlády, ale všechny tři byly koaliční a samozřejmě někteří ministři se měnili, ale ta nejhlavnější změna, dalo by se říci, byla na postu premiéra. Byly tři vlády a tři premiéři. Dá se v těchto vládách, a to znamená i na osudu Paroubkova kabinetu, na něčem dokázat určitá návaznost, nebo je pouze v tom, že zde byla určitá koalice a to je tak všechno, v čem na sebe navazovaly ty jednotlivé vlády?
Host (Jiří Pehe): Tak oni na sebe navazovaly prostě tou aritmetikou, která byla neúprosná, 101 hlasů. Pokud se měla vytvořit většinová vláda, tak to mohla být pouze tato koalice. K většinové, nebo řekněme k velké koalici nebyla vůle a ke koalici Sociální demokracie s komunisty také ne, takže v podstatě se muselo pracovat na tomto půdorysu a jinak by musely se konat předčasné volby. K tomu nikdo neměl chuť.
Moderátor (Petr Hartman): Rovněž Jan Macháček spatřuje tu návaznost hlavně v té aritmetice stojednoho hlasu ve Sněmovně, v té těsné většině koaliční vlády?
Host (Jan Macháček): Asi s tím bych souhlasil. Dá se také říct, že určitě vlastně všechny ty tři vlády pokračovaly v takovémto rozbíjení těch reziduí opoziční smlouvy, která tady ta opoziční smlouva neskončila ze dne na den, jak by se dalo zdát, ale fungovala ve spoustě prostě státních institucí, vlivných agentur. Dál bylo potřeba ji rozbíjet, tak do toho se Vladimír Špidla určitým způsobem pustil a premiér Paroubek v tom určitě pokračoval. Lze diskutovat, jestli vlastně nevytvořil tím, že do některých těch institucí pozval komunisty nebo něco dal jiného, což je velmi kontroverzní také podobně, ale každopádně pokud ten pokračoval určitě proces vytlačování ODS jakoby z těch nepříliš viditelných, ale velice vlivných, především co se týče ekonomické moci, pozic, jako je třeba Konsolidační agentura, abych byl konkrétní.
Moderátor (Petr Hartman): Když tedy se podíváme na fungování Paroubkova kabinetu, tak ten je u moci zhruba jeden rok, nastupoval k moci, dalo by se říci, rok a něco před volbami. Jak moc, podle vašeho názoru, ten horizont blížících se voleb ovlivnil chování Jiřího Paroubka?
Host (Jiří Pehe): Myslím si, že ho ovlivnil zásadním způsobem, protože v podstatě už od svého nástupu do funkce Jiří Paroubek se choval tak, jako by vedl nepřetržitou volební kampaň a samozřejmě měl k tomu dobré důvody, protože on převzal Sociální demokracii v totálním rozkladu a musel tedy se snažit prezentovat Sociální demokracii jako řekněme věrohodnou politickou sílu, která má nato, aby vyhrála volby, takže ta rétorika byla svým způsobem taková, řekněme téměř předvolební už před rokem.
Moderátor (Petr Hartman): Souhlasí rovněž Jan Macháček s tím, že jsme svědky téměř roční předvolební kampaně, kdy Sociální demokraté postupně stoupali z těch zhruba deseti na těch zhruba pětadvacet procent?
Host (Jan Macháček): To určitě si myslím, že ten vlastně hlavní rys, nebo to nejpodstatnější na tom ročním Paroubkově vládnutí, že vrátil do hry největší levicovou neextrémistickou stranu, protože v určité chvíli to opravdu vypadalo, že by se ty karty na levici mohly vyměnit, že by komunisté se stali dominantní stranou na levici, a to se nestalo. Samozřejmě díky tomu ale podřídili tu svoji aktivitu veškeré koketérie s nějakými reformami, nebo snižováním zadlužování a tak dále, které tu byly během vlád Vladimíra Špidly a ještě na počátku vlastně vládnutí pana Grosse, a určitě pokusy řekněme modernizaci nebo blairizaci Sociální demokracie byly samozřejmě v rámci této předvolební, rok trvající předvolební rétoriky, zapomenuty.
Moderátor (Petr Hartman): Dobře. Když hovoříme o tom, že Jiřími Paroubkovi se za ten rok podařilo zvýšit preference Sociální demokracie, že samozřejmě k tomu logicky použil i to, že byl v čele vlády, že mohl spoustu věcí, které se vládě podařilo, vydávat za svůj úspěch, že se dost často objevoval ve sdělovacích prostředcích, tak v této souvislosti se dá hovořit o tom, proč třeba tolik na tom roku vládnutí nevytěžili i zbývající koaliční partneři. Znamená to, že Jiří Paroubek je natolik dominantní osobou, že všechny ostatní zastínil?
Host (Jiří Pehe): Paroubek je bezpochyby zastínil ty další dvě strany a dokonce by se dalo říci, že je zcela systematicky válcoval v tom svém rozhodování. On vlastně vytvořil během toho jednoho roku dvě koalice, jedna byla tedy ta oficiální – vládní, která schvalovala určité zákony, spolupracovala spolu na vládní úrovni, především, a pak ty důležité zákony, zákony důležité pro Sociální demokracii dokázal prosadit s komunisti a tady ty dvě menší strany prostě, to je často Paroubkovi vyčítáno, ale myslím si, že ta chyba taktická leží na straně těch dvou menších stran, které v okamžiku, kdy toto Paroubek začal dělat, pokud s tím nesouhlasily, tak měly samozřejmě z té vládní koalice odejít a prohlásit, že vlastně už neexistuje. Ony to neudělaly a myslím si, že zejména Unie svobody na to dále doplatila a Lidovci svým způsobem taky, ale každopádně ta vládní koalice, ten rok vládní koalice nové je spojován přímo s Paroubkem. On je ten, který vytáhl vládu z těch, z té propasti, ve které se nacházela v době Grossovi krize a také vlastně i tu Sociálně demokratickou stranu.
Moderátor (Petr Hartman): Dobře, ale bylo vůbec reálné, že by třeba Lidovci nebo Unionisté odešli z vlády? Oni sice tím občas pohrozili, ale dostalo se jim odpovědi rázné, že pokud se jim to nelíbí, že mohou jít, ale bylo to vůbec reálné, dejme tomu po půl roce, kdy vznikla nová vláda, znovu odcházet z vlády a vyvolávat určitou politickou krizi s tím horizontem, že dejme tomu za pár měsíců jsou volby?
Host (Jiří Pehe): Reálné to samozřejmě nebylo pokud jde o politickou taktiku, zejména politickou taktiku v Čechách, kde politici nejsou proslulí tím, že by měli zrovna velkou odvahu, ale byla by to vcelku logická odpověď na to, co jsme slyšeli, hlavně z úst Miroslava Kalouska, předsedy Lidové strany, který vlastně neustále nás upozorňoval na to, že vlastně Paroubek a Sociální demokracie už s Lidovci a s Unii svobody nevládnou, ale přitom nebyl schopen a ochoten udělat žádný protikrok, zřejmě proto, že mu koneckonců mu to vládní angažmá vyhovovalo.
Moderátor (Petr Hartman): My jsme mohli být také svědky paradoxu, a to v tom slova smyslu, že šéf Lidovců Kalousek často opakoval, že setrvání lidovců ve vládě je určitou pojistkou proti ještě větší spolupráci Komunistů se Sociální demokracii. Že je svým způsobem brzdí, ale když se podíváme na poslední dovolání některé klíčové zákony ve Sněmovně, tak tam spíš byla vidět ta spolupráce Sociální demokracie s komunisty, třeba Zákoník práce atd. Jane Macháčku.
Host (Jan Macháček): No to je samozřejmě pravda, ale to jako prostě zase je to trošku zkreslené, že to nebyly jediné zákony, které se vlastně schvalovaly. Schvalovaly se spoustu jiných zákonů, k tomu se asi ještě dostaneme, k tomu Zákoníku práce podrobně, aspoň doufám. Já bych jenom ještě rád reagoval na to, co tady říkal pan Pehe, tak já s tím v podstatě souhlasím, až na to, že tu Unii svobody bych už vůbec nezmiňoval, protože ta byla v podstatě zlikvidovaná, nebo její potenciál byl zlikvidován už dva roky před tím, nebo rok před tím, než se objevil Paroubek, to s tím prostě vůbec nesouvisí. Co se Lidovců týče, to samozřejmě je to, bylo to nějaké jejich rozhodnutí, ale oni tím, jak se jakoby distancují od toho vládnutí částečně, tak potom si nemohou užívat toho, že třeba ta ekonomika roste velmi, řekl bych, uspokojivým tempem atd., když se od toho distancovali, to je jedna jejich smůla. Druhá věc, že třebaže Cyril Svoboda podle mě především v poslední době dělá velmi dobrou zahraniční politiku, nebo řídí diplomacii směrem, za který se rozhodně nemusíme stydět, viz jeho postoj k norským karikaturám na Kubu a Bělorusko a tyhlety věci, a zároveň se Lidovci tváří, jako by v té vládě nebyli ke své smůle.
Moderátor (Petr Hartman): A jako by neměli ministra zahraničí navíc ještě. Tam je ten další paradox. Když právě hovoříme o tom, že koaliční vláda sice funguje, a že podle všeho vydrží do voleb, ale přesto se o ní v poslední době jako o koaliční nehovoří, tak jak se na fungování kabinetu dívá předseda Poslanecké sněmovny za ČSSD Lubomír Zaorálek.
Host (Lubomír Zaorálek): My jsme našli koalici, která čtyři roky fungovala, která dokázala vstoupit do Evropské unie, a která dokázala tady vlastně opravdu celou řadu věcí. To není jednoduchá věc vládnout tady v těch postkomunistických zemích. Vemte si jak je to složité v Polsku a jinde, jak je to komplikované udržet určitou kontinuitu, jak těch politických stran, tak i politiky vůbec a mění se často úplně zásadně. A tady v České republice se přece jenom se podařilo, to znamená, ona je podle mě docela srozumitelná pro své partnery i pro Evropskou unii.
Moderátor (Petr Hartman): Tolik předseda Poslanecké sněmovny za Sociální demokracii, Lubomír Zaorálek. Kdybych měl navázat na jeho slova, dá se říci, že kdybychom to položili na misku vah, je třeba i pro Lidovce výš zachování určité kontinuity, dobrá pověst dejme tomu v zahraničí a podobně, že zde máme svým způsobem stabilní vládu, i když třikrát se změnila, než třeba ty vlastní politické body, které mohli získat tím, že by se nějak více vyhranili a třeba z té vlády odešli?
Host (Jiří Pehe): Otázka, jestli by získali politické body, to se těžko dá ověřit, protože takové pravidlo politologické zní, že strana, která vyvolá předčasné volby, tak obvykle na to doplatí. Z nějakého důvodu, i když to může být z dobrých důvodů, to vyvolání předčasných voleb, nebo řekněme odchod z vládní koalice, tak voliči trestají takové strany. Takže možná že si Lidovci, tím, že neodešli, nijak nepohoršili. Každopádně já vidím jako větší problém to, že oni se spíše chovali celou dobu jako by ve vládě byli a nebyli. To znamená, že například jejich předseda Kalousek odmítl do té vlády vstoupit, choval se vlastně celou dobu tak, jako by čekal na to, až jak se vyvine politická garnitura a bude moct vládnout s ODS a to myslím stejně nijak neprospělo. Zároveň vlastně, jak už tady zaznělo, Lidovci tím pádem nemohli brát kredit za to, že jsou ve vládě, která je ekonomicky poměrně úspěšná, že mají velmi úspěšného ministra zahraničních věcí, protože tento ministr zahraničních věcí zároveň je také hlavním sokem Kalouska uvnitř strany. Takže si myslím, že Lidovci ve vztahu k vládě měli poměrně problém, a to je to hlavní. Myslím si, že úplně to nejdůležitější, jestli odešli, nebo neodešli z vlády, já jsem to před tím řekl hlavně proto, že si myslím, že to bylo tak trochu to neodejití z vlády bylo poměrně v rozporu s tou jejich silnou rétorikou, kde říkali, že ta vládní koalice už neexistuje, že Paroubek spolupracuje s Komunisti a oni se vymezovali neustále proti Komunistům a přesto v té vládě seděli.
Moderátor (Petr Hartman): Takže to je to hlavní vysvětlení toho, že Lidovci v předvolební kampani nevyužívají prakticky těch úspěchů vlády, že o tom nehovoří. Přitom jsou součástí vládní koalice. Když ještě budeme hovořit o tom, jak vláda fungovala, nebo nefungovala, tak Jiří Paroubek při hodnocení toho roku funování vlády hovořil také o tom, že se vláda musela potýkat s nepřátelským prostředím, a měl na mysli, že jinak je složený Senát, že prezident republiky je člověk, který vzešel z jiné politické strany, než se stran vládní koalice, ostatně vládní koalice tenkrát mohla prosadit svého kandidáta, ale neudělala to. Dokázala to na tom, že se ve Sněmovně museli potýkat s tím, že museli přehlasovávat různá veta Senátu, nebo prezidenta republiky. Dá se říci, že třeba za rok toho fungování Paroubkova kabinetu se to v uvozovkách nepřátelské prostředí projevovalo více, než třeba v těch předchozích letech, kdy byl u moci Vladimír Špidla nebo Stanislav Gross?
Host (Jan Macháček): Tak ono se to tak projevilo ze dvou důvodů, že první důvod je, že Jiří Paroubek se rozhodl taky orientovat trošku na to, že vlastně si zvýší politickou podporu a podporu voličů tím, že předvede, že skutečně dokáže protáhnout Parlamentem důležité zákony tak, aby vlastně ty zákony začaly platit už před volbami a on se tím mohl prezentovat, aby byl někdo, kdo po té legislativní stránce vypadá jako, že dokáže věci zařídit, to je jedna věc. Takže na to se soustředil pilně. A druhá věc je samozřejmě, že skutečně spoustu zákonných norem, nebo několik důležitých zákonných norem bylo schváleno s podporou Komunistů v jiné konstelaci, než byla ta stojedničková. Některé bych prostě to byly zase naopak schváleny s podporou ODS, jako například Zákon o konkurzu, k tomu se taky ještě bych rád vyjádřil potom. Ale takže proto, že vlastně bylo to jiné schéma schvalování, především u Zákoníku práce, u zákonu o neziskových nemocnicích, ve věci nemocenské a tak dále, tak to vyvolalo samozřejmě razantnější odpor u jiných věcí. Já si myslím, že zase celkově objektivně řečeno, že to nebylo až tolik na škodu, kromě kupříkladu, podle mého osobního názoru teda ve věci homosexuálního partnerství, pardon registrovaného partnerství, takže si myslím, že těm normám jako je Zákoník práce a především u toho Zákona o neziskových nemocnicích, abych byl přesný, prospělo to několikanásobné vracení a blokování, protože ten zákon byl nakonec upraven a trošku to i vedlo k tomu, že Sociální demokracie si uvědomila, že ta otevřená spolupráce s Komunisty by jim mohla přece jenom uškodit.
Moderátor (Petr Hartman): Když jsme u toho nepřátelského prostředí, tak samozřejmě vlády v různých zemích narážejí dost často na silný tlak odborů, mají obavy z narušení sociálního smíru a naopak by se dalo říci, že v České republice za vlády Sociální demokracie si na nepřátelské prostředí ze strany odborů nemohou naříkat, ostatně Jiří Paroubek to vydává za jednu z velkých předností, že se mu podařilo udržet sociální smír. V této souvislosti se samozřejmě nabízí poznámka, že to nebylo až tak těžké, když odboráři svým způsobem úzce spolupracují se Sociální demokracií, dokonce někteří z nich kandidují, ať už do Senátu nebo ve volbách do Poslanecké sněmovny s podporou nebo přímo na kandidátkách Sociální demokracie, takže jaký je vlastně vztah vlády a odborů, je to svým způsobem normální, nebo je to výjimečné právě tou úzkou vazbou?
Host (Jiří Pehe): Já si myslím, že po pravdě řečeno, odbory neměly příliš mnoho důvodů demonstrovat proti vládě. Samozřejmě, že tam je určitá blízkost názorů, že odbory jsou svojí povahou většinou levicové ve většině zemí, stejně tak u nás, a že zřejmě více tíhnou k řekněme Sociální demokracii, k levé části voličského spektra, než k té pravé. Ale obecně řečeno, ta vláda nebo Sociální demokracie v čele vlády, si počínala tak, že nezavdala odborům příliš mnoho důvodů, aby tady probíhaly nějaké masivní protesty a podobně. Ekonomika skutečně roste nebývalým tempem, nedocházelo k žádnému výraznému oklešťování zaměstnaneckých práv a podobně, takže tam bych ten problém neviděl. Ten problém toho nepřátelského prostředí vidím spíše v tom, že si myslím, že tady poměrně pracovala Sociální demokracie a tady do určité míry souhlasím s Jiřím Paroubkem, mediální prostředí, které nebylo jemu nakloněno, a z různých důvodů. Ale myslím si, že tady až na výjimky, naprostá většina médií byla spíše proti Paroubkovi a proti Sociální demokracii.
Moderátor (Petr Hartman): Dobře, ale nedá se to spíš říci tak, že je přirozené, že většina médií kritizuje vládu, protože když byli Občanští demokraté u moci, rovněž si stěžovali na to, že média jim příliš nejsou nakloněna, alespoň v těch pozdějších dobách? Jestli to není přirozené, že když je někdo u moci, že si stěžuje na to, že média nejsou příliš nakloněna, a že tu vládu kritizují?
Host (Jiří Pehe): No to určitě přirozené je, ale já si myslím, že musíme rozlišovat, že přeci jenom je něco jiného kritizovat vládu za situace, kdy se daří špatně, kdy se přijímají různé balíčky a ekonomika se hroutí do minusových čísel a něco jiného je tu vládu těžce kritizovat v době, kdy v podstatě se zemi daří. Takže já jsem osobně tady postrádal občas, řekl bych, objektivnější pohled na činnost této vlády a myslím si, hodně to souvisí i s osobními sympatiemi a antipatiemi v tom českém mediálním prostředí. Takže tam ta vláda neoperovala v prostředí, které by jí bylo zrovna nakloněno, řekněme to takto, ať už jsou ty důvody jakékoliv. Prostě, málokdy jsme si mohli přečíst, nebo se dozvědět třeba z elektronických médií, že například vstup do Evropské unie, který zařídila vláda vedená Sociální demokracií, nám pomohlo skutečně, že musí být také určité pozitivní důvody pro to, proč ekonomika roste o 6 % a většinou ta rétorika byla taková, že se tak děje navzdory vládě a že vláda dělá všechno špatně, ale ekonomika jaksi sama přece jenom roste. To se mi zdálo občas takové neférové vůči té vládě, protože přeci jenom ti politici jsou tady i proto, aby řídili hospodářství a když tady nějaká vláda vládne 8 let a zemi se ekonomicky daří, tak bychom měli mít sílu, třeba i přes ty osobní antipatie uznat, že na tom má ta vláda nějaký podíl, nějakou zásluhu.
Moderátor (Petr Hartman): Když jsme právě u toho ekonomického růstu, objevují se samozřejmě nejrůznější názory, a někteří ekonomové tvrdí, že se vláda svým způsobem veze na vlně toho růstu, že samozřejmě některé kroky udělala proto, aby ten růst podpořila, nebo někdo tvrdí, alespoň nebrzdila. Zas samozřejmě se objevují názory, že zásluhu dejme tomu u politického klimatu, přílivu zahraničních investic a podobně, zde jsou vytvořeny podmínky pro ten hospodářský růst. Tak jak se na to dívá ekonomický novinář Jan Macháček?
Host (Jan Macháček): Tak já si myslím, že pravda je obojí. Samozřejmě částečně ten růst je díky tomu, co se podařilo zařídit, tak bych tak řekl za 8 let vlády Sociální demokracie, i když já jsem zrovna ten, který často rozděluje ty vlády Sociální demokracie dosti tvrdě na období Opoziční smlouvy a období potom. Ale zčásti je to vlastně i navzdory platí obojí. Vysvětlím ty věci, které se vládě podařily zařídit. Zde bych teda řekl, že ekonomický růst skutečně reaguje na ty institucionální legislativní změny a na to prostředí se zpožděním, takže tady bych odlišil, že vláda Jiřího Paroubka skutečně nemá se současným tempem ekonomického růstu moc společného, ale ty vlády před tím ano. Ty tři důležité věci jsou: přijetí systému investičních pobídek, který se výrazně promítl na těch číslech, velké změny v systém daní, snížení daní firmám a podnikatelům, i když to pořád není tak, jak by si podnikatelé to pochvalovali, tak snížení daní ze zisku firem tedy a ta třetí věc je ten vstup do Evropské unie a to, jaký vliv vlastně na ten růst měl. Tam asi se dá říct, že asi bychom i z jinou vládou vstoupili do Evropské unie k tomuto datu, ale zajímavé bylo, že tady vlastně jen ten vývoj jakoby dal za pravdu těm národohospodářům, kteří říkali, že skutečně ten vliv bude masivní, zatímco ODS třeba říkala, že kdoví, jestli to nebude spíš špatně v tom prvním okamžiku a tak dále. Takže vlastně vláda jakoby dostala za pravdu. Všem navzdory, tak samozřejmě víme, že Sociální demokracii se nepodařilo zredukovat, zjednodušit tu příšernou byrokratickou houšť, to přeregulování té ekonomiky, a že skutečně ten růst nedělají jenom ty velké zahraniční firmy, ale dělají ho i drobní a střední podnikatelé, a těm skutečně vláda Sociální demokracie příliš nepomohla v tom, že by měli trošku volnější ruce k tomu. Takže v tomto ohledu zase je pravda, že i navzdory.
Host (Jan Macháček): Já bych možná ještě doplnil, abychom nemluvili, aby těch možná záporných znamének bylo trošičku víc a ten další problém, který vidím, že ta vláda nezvládla je boj s korupcí. Že přece jenom, ačkoliv ta korupce tady jde napříč politickým spektrem a podílejí se na ní, řekněme, nejrůznější instituce a všechny politické strany, tak myslím si, že tady měla právě Sociální demokracie šanci v těch 8 letech předvést¨, že když tedy vládne, tak se s korupcí vypořádá lépe, než se jí to podařilo.
Moderátor (Petr Hartman): To ostatně dokazují i nejrůznější žebříčky, které se týkají korupčního prostředí, nebo míry korupce, které třeba pravidelně vydává Transparency International.
Host (Jiří Pehe): Navíc samozřejmě ta první vláda Sociální demokracie nastupovala s heslem „Akce čisté ruce“.
Moderátor (Petr Hartman): Já bych se ještě zastavil u té ekonomiky a u toho, že jedním z těch pozitivních vlivů hospodářského růstu jsou nižší daně. V této souvislosti opět existují i různé rozporuplné pohledy a jeden z nich hovoří o tom, že třeba vláda by nesáhla k tak razantnímu, relativně razantnímu, snížení daní z příjmů fyzických a právnických osob, ke společnému zdanění manželů atd., nebýt blížících se voleb a hlavně nebýt návrhu ODS na rovnou daň. Že to mohl být jeden ze stimulů, proč třeba vláda k tomu přistoupila.
Host (Jan Macháček): No ano, a co si vlastně můžeme přát víc, jako když vlastně ta demokracie vede k tomu, že vlastně v rámci předvolební soutěže strany spolu soutěží v tom, kdo víc sníží daně a kdo víc zjednoduší to prostředí? Tak to si myslím, že demokracie jako systém je v mnoha ohledech kontroverzní, nebo řekněme ten nejlepší z nejhorších, jak se říká, tak v tomhle si myslím, že demokracie jako ta soutěž funguje vlastně dobře a to je jedno z pozitiv demokracie, které si opravdu můžeme užít, že v rámci té soutěže strany chtějí vlastně tohle nabídnout, tak zaplaťpánbůh za to, co k tomu víc dodat?
Host (Jiří Pehe): Tady bych možná k tomu jenom dodal to, že bohužel také strany spolu soutěží v tom, která toho více utratí. Takže nejenom snižují nebo nabízejí snižování daní, ale také zároveň se předbíhají v tom, kdo více utratí, takže pokud by se naplnily i tyto všechny sliby, které v těchto dnech můžeme prostudovávat v různých volebních programech, tak by na tom Česká republika nebyla asi po volbách příliš dobře, naštěstí domnívám se, že všechny ty politické strany se budou zaštiťovat nakonec tím, že musí pracovat v nějaké koalici a 90 % těch předvolebních slibů tohoto typu se neuskuteční.
Host (Jan Macháček): No uvidíme, příklad je teďka právě z Maďarska, kdy se trochu svět politologů a analytiků pozastavuje nad tím, že jak je vlastně možné, že někdo nejen ty věci slíbil, ale pak je začal i dělat a velmi nepříznivá makroekonomická čísla Maďarska jsou důsledkem toho, že je vlastně i možné, že někdo věci slíbí a pak je opravdu dělá. Takže to je skutečně velmi řekl bych katastrofický scénář pro tuto zemi. Je otázka, která z těch dvou velkých stran potom bude v tomhle nebezpečnější po volbách. Ale to je jiné téma.
Moderátor (Petr Hartman): Ale u těch různých slibů, tak samozřejmě na začátku fungování Paroubkova kabinetu byl program vlády, programové prohlášení, v němž se hovořilo o nejrůznějších prioritách, třeba o rychlejším hospodářském růstu, stabilizaci veřejných financí nebo prosazení daňové reformy, o tom jsme hovořili, že se to svým způsobem podařilo. Dalším z klíčových bodů toho programového prohlášení bylo přijetí euroústavy, k němu nedošlo, protože došlo k už známým okolnostem kolem ratifikace v jiných zemích a Česká republika nakonec nebyla nucena se k tomu postavit čelem. Myslíte si, že to je svým způsobem plus nebo mínus pro Paroubkův kabinet, že by třeba to přineslo spíše pozitivní nebo negativní body, kdyby došlo skutečně k tomu, že bysme museli euroústavu ratifikovat?
Host (Jiří Pehe): Mě se zdálo už v té době, kdy se tady ta debata rozproudila, že to Paroubkovi spíše škodí, že ta debata u nás o euroústavě je taková hodně založená a hodně se tam uplatňují takové různé ateistické a další vášně, které rozhodně asi té vládě by ubíraly hodně energie pokud jde o dělání dalších věcí. Ale pokud jde o celkový efekt toho, tak tam samozřejmě by hodně záleželo na tom výsledku v jiných zemích, protože pokud by byla ústava přijata ve Francii a v Nizozemsku, tak samozřejmě to, že vláda tady může stát za přijetím, tak to by jí nejspíše pomohlo. V okamžiku, kdy ta ústava byla odmítnuta ve Francii a v Nizozemsku, tak začalo být kontraproduktivní, když Paroubek ještě po nějakou dobu mluvil o tom, že musíme najít způsob, jak tu euroústavu přijmout atd. Takže nakonec pochopil, že toto téma je nejlepší odsunout do pozadí a nezabývat se jím do doby po volbách.
Moderátor (Petr Hartman): Dá se hovořit o tom, že by třeba Paroubkův kabinet zaujal nějak výrazně odlišný postoj k Evropské unii, třeba než ty předchozí kabinety, nebo opět tam lze spatřovat tu kontinuitu té evropské politiky?
Host (Jiří Pehe): Já myslím, že tam jsou Sociální demokrati velmi konzistentní, panu premiéru Špidlovi se často říkalo „pan Evropa“, ale myslím si, že v podstatě tuto funkci plní téměř všichni ti přední Sociální demokraté. Tam je velmi zajímavý spíše určitý rozpor mezi předáky Sociální demokracie a členskou základnou, která podle průzkumů veřejného mínění daleko méně je eurooptimistická, než to vedení Sociální demokracie a je to zajímavé zejména ve srovnání s tou druhou velkou stranou, kde je to přesně naopak, kde je velmi eurooptimistická nebo proevpropská ta základna, ale její předáci z nějakého důvodu Evropskou unii nemají moc rádi.
Host (Jan Macháček): A k tomuhle bych dodal, že to je taková velká změna, aspoň zatím, myslím, že už se nic radikálního nezmění do voleb, velká změna k lepšímu proti všem předchozím volbám, že skutečně vymizelo to nacionalistické xenofobií téma i z té ODS. To si myslím, že je potřeba tomu Topolánkovu vedení přiznat, že takové ty výrazné euroskeptické hlasy, reprezentované panem Zahradilem atd. jsou trošku upozadněny. Vzpomeňme si, jak to bylo ve všech minulých volbách, takové ty billboardy, jak byla ta čerň kolem té České republiky apod., kdy ODS pod Václavem Klausem a ČSSD s Milošem Zemanem jakoby soutěžili kdo víc bude rozehrávat tu kartu strachu se sudetských Němců apod., a tady bych skutečně řekl, že Jiří Paroubek vystupuje velmi dospěle, že skutečně nemá žádné nacionalistické tendence. A dokonce udělal ten řekl bych relativně odvážný krok té omluvy těm sudetským antifašistům, na který bysme asi neměli v rámci toho hodnocení zapomenout, protože to myslím je podstatné a je to opravdu podstatná změna. I když tím nechci říct, že by Gross nebo špidla byli v tomhletom nějak horší, ale je to, pokud bysme mluvili o tom roce, který předchází těm volbám, tak je to to podstatné.
Moderátor (Petr Hartman): Když ještě budeme hovořit o tom, co se Jiřímu Paroubkovi za ten rok podařilo, co nikoliv, tak on když nastupoval do funkce premiéra, tak hovořil o tom, že chce i svým způsobem být jiný premiér, a to z toho úhlu pohledu, že chce výrazněji ovlivňovat chod jednotlivých ministerstev. Dá se říci, že to je nějak vidět, alespoň na veřejnosti, že by třeba více zasahoval do práce jednotlivých ministrů než třeba jeho předchůdci?
Host (Jiří Pehe): Já myslím, že nezasahuje více do práce ministrů, spíše já bych to viděl tak, že on je mnohem akčnější, pokud jde o možná pochybení ministrů a několik tak jich bylo odejito, když se ukázalo, že by mohli být namočení v různých korupčních skandálech apod., tak tam myslím si počínal mnohem razantněji, než jeho předchůdci, zejména Vladimír Špidla. Zároveň musím říci, že možná by mu bývalo prospělo v té poslední době, kdy se trošku on sám angažoval v práci Ministerstva zdravotnictví, protože tam mám pocit, že je vůbec největší slabina Sociální demokracie. Ne samotné té reformy, které je třeba možná posoudit s odstupem času a momentálně je tam rozehráno mnoho různých zájmů, tam fungují různé zájmové skupiny a je těžké se v tom vyznat, ale myslím si, že tam možná bylo zapotřebí Paroubkova vlivu většího v tom, jakým způsobem to bylo podáváno veřejnosti. A to se, tam on nechal poměrně volnou ruku Davidu Rothovi a to si myslím, že se Sociální demokracii trochu nevyplácelo momentálně.
Moderátor (Petr Hartman): Je zajímavé, že Paroubek při nástupu do funkce sliboval, že osobně bude dohlížet na stabilizaci zdravotnictví. Pak se mohlo zdát, že to skončilo tím, že si vybral Davida Ratha, vyměnil ministra zdravotnictví.
Host (Jan Macháček): Já si myslím, že tady bych viděl chybu, v tom právě byl ten Paroubkův vliv, že si vybral toho Ratha, o kterém si myslel, že tam prosadí věci, které asi mu přidají politické body, ale to si myslím, že byla skutečně jedna z největších chyb, kterou Paroubek udělal a víme, že vlastně z většiny z těch věcí, které Rath prosazoval, se jakoby ten ministr stáhnul a hlavně ty věci, které začal připravovat, tak tam bych byl velmi kritický, takhle razantní změny v systému zdravotnictví, tak je potřeba, aby tomu předcházel nějaký diskurs. Ono to probíhalo všechno nějakou formou velmi rychlého hlasování ve Sněmovně, různých čteních a hlasováním mimo vládní koalici atd. Tak tam vlastně se nejzřetelněji začal rýsovat ten rozpad vlády, a aby vlastně měsíc před volbami se schvalovaly zákony, které vlastně sestávají z toho, že jsou určitým seznamem nemocnic, které budou placeny z PČN, toto je taky vlastně velmi nesystémová věc, že schvalují zákon, v kterém je seznam konkrétních institucí, na které se něco vztahuje a na které ne, si myslím, že zákony mají být obecné v první řadě. Takže to jsou velmi, to se velmi nepovedlo. Druhá věc je to demonstrativní schválení Zákoníku práce s Komunisti, tak to mě taky vlastně připadá, že možná Paroubek trochu přecenil to, jak to lidé ocení, nebo neocení. Asi si myslí, že to lidé ocení, ale já se obávám při té situaci, jakou vlastně mají lidé zkušenost z dennodenního fungování v práci a co tak slyší, tak asi vědí, že ten Zákoník práce, když ještě vlastně ostří jakoby tu ochranu zaměstnanců, že vlastně jenom vyvolá to, že bude obcházen nejrůznějším způsobem atd. a všichni víme, že prostě vlastně čím je ta norma přísnější, tím víc lidé, tím víc firmy zaměstnávají lidi nejrůznějším Švarc systémem, neposkytnou jim tu plnou ochranu, protože k tomu vlastně nemají motivaci atd. Takže vlastně, nebo můžete mít krásně na papíře něco napsané v Zákoníku práce, ale si poslechněte z někým, kdo pracuje v zahraniční firmách jak to tam funguje při propouštění atd., tak skutečně přijdou černí šerifové zezdola a Vy podepíšete během pár vteřin dohodu, ani nevíte jak. A v tomto ohledu já si myslím, že právě i to je příklad, že ty odbory jsou docela jako zkorumpované a zpacifikované tou spoluprací se Sociální demokracií, která je na jednu stranu velmi přirozená, jak říkal pan Pehe, s tím bych souhlasil, na druhou stranu paradoxně možná je to teda úspěch, že se jim to takhle podařilo, ale já moc o těchto věcech, které slyším od svých známých, jak to chodí v práci, jak dlouho trvá, než někoho zaměstnají, jak se to zařídí, když někdo má odejít dohodou a jestli dostane nějaké to odstupné a všechny ty věci, které jsou nakrásně v tom Zákoníku práce napsány, to mi nepřipadá, že by zrovna ty odbory proti tomu, proti té praxi, která se vlastně děje, nějak protestovaly. Takže vlastně čím přísnější norma, tím větší motivace v té realitě jí nějakým způsobem a za použití třeba tvrdších praktik obcházet. Já myslím, že lidé tohleto vědí, že prostě je nezachrání, ještě prostě řekněme staromódnější Zákoník práce a zbytečně tím dostal Parobek nálepku, že skutečně mu nejvíc záleží na tom, prohlasovávat věci s komunisty.
Host (Jiří Pehe): Tak já bych za prvé se možná zdržel osobně v hodnocení toho Zákoníku práce, protože já nevím, jestli je staromódnější, nebo jestli je modernější. Obě strany argumentují obojími způsoby. Zároveň také prostě pokud jde o ty reformy ve zdravotnictví, myslím si, že všechny tyto věci kdy potřebují určitý čas, aby se ukázalo, jestli skutečně pracují nebo nepracují. Navíc si myslím, že ten problém trošku spočívá v tom, že my tady máme prostě po těch minulých volbách velkou levicovou většinu 111 hlasů. Pokud skutečně chtějí zastánci těch pravicovějších řešení, aby tady byla přijímána taková řešení, třeba v oblasti pracovního zákonodárství nebo zdravotnictví, tak samozřejmě musí vyhrát volby a musí mít 111 nebo 110 hlasů. Tady to jsou normy, kde se ty dvě strany poměrně dobře shodnou, levicové Sociální demokracie s komunisty a prohlasovali to. Je to aspoň v tomto okamžiku ještě stále výraz vůle té parlamentní většiny, kterou tedy zvolila ta většina voličů. A pokud jde, já jsem se ještě chtěl vrátit k tomu Rothovi. Já si myslím, že ten problém u toho Paroubka byl, že on se příliš spolehnul, tady byla ta otázka, zdali měl více zasahovat do práce některých ministerstev, nebo tak. Že se příliš spolehnul na právě Davida Ratha, který je politikem určitého typu a já si myslím, že tady šlo spíše o načasování. Že prostě tyto reformy tohoto typu nebo tyto změny, ať už jsou jakékoliv, se nedělají 6 měsíců před volbami. Jestliže ve zdravotnictví byly určité problémy, které bylo třeba řešit, nebo bylo nutné zdravotnictví stabilizovat, tak si myslím, že bylo velmi netaktické s tím začít 6 měsíců před volbami. Tady měla spíš Sociální demokracie počkat na to, zdali bude mít nový a silný mandát po volbách k tomu, aby něco takového dělala a udělat takové reformy po volbách. A nebo, pokud by neměla mandát, tak měla to zdravotnictví předat svým politickým soupeřům, ať ho zkusí zreformovat oni. Víme, že už tam bylo nějakých 15 ministrů za těch posledních 15 let a nikomu se nic s tím zdravotnictvím nepodařilo udělat, tak třeba by se tentokrát po volbách podařilo udělat, ale dělat to 6 měsíců před volbami je naprosto netaktické a pokud něco prohraje Sociální demokracii volby, tak to bude to, že skutečně řečeno lidově „rozvrtala“ zdravotnictví takovým způsobem, že si vytvořila velmi silnou společenskou lobby, kterou proti sobě poštvala, která má ještě navíc přesah k obyvatelům, protože v té naší sekulární společnosti to nejsou kněží atd. kdo ovlivní velké masy lidí, ale právě doktoři a lidi tohoto typu.
Moderátor (Petr Hartman): Dobře. Abychom naše povídání nějak zakončili, Jiří Pehe už zmínil zde slova „po volbách“, samozřejmě Jiří Paroubek také hovoří o tom, co bude po volbách a nemůže hovořit jinak, než to, že chce být i nadále premiérem. Myslíte si tedy, že má velké šance na to, být po volbách premiérem? Jenom stručně jednou větou.
Host (Jan Macháček): Já si myslím, že šance pořád má. Zdá se, že Sociální demokracie dělá tu kampaň docela chytře, já ji chválit za to nechci, ale je to takový ten mechanismus, takže mě osobně připadá aspoň ta billboardová a ta jiná kampaň mě přijde chytřejší, než u ostatních stran, ale zas na druhou stranu ta ztráta je poměrně velká, z těch průzkumů už se to před pár měsíci nějak řekněme tak víceméně stabilizovalo. Takže to bude obtížné, ale šance pořád určitě má.
Host (Jiří Pehe): Já si myslím, že šance má určitě. Kdybych to měl nějak mantifikovat, tak to vidím skutečně tak 50:50, protože i když Sociální demokracie v těch průzkumech momentálně ztrácí, tak tak tomu bylo i před předchozími volbami a i před těmi předchozími a nakonec vždy tu ztrátu dohnala a ještě zvítězila, takže pokud bychom viděli i tyto trendy a to, že český volič je poměrně konzervativní a u těch volebních uren se rozhoduje trošku jinak, než v průzkumech veřejného mínění, tam si klade tu otázku kdo chce, aby vládnul a kdo chce, aby byl předsedou vlády, tak si myslím, že Paroubek má poměrně slušnou šanci být znovu předsedou vlády.
Moderátor (Petr Hartman): Takže uvidíme jak to dopadne a na kolik v rozhodování voličů bude hrát to, jak byl Jiří Paroubek úspěšný, nebo podle někoho naopak neúspěšný v čele vlády, v jejímž čele je zhruba rok. Pro tuto chvíli končí pravidelný diskusní pořad Studio STOP, který se vysílá na okruhu Český rozhlas 6. Hosty byly politolog Jiří Pehe a komentátor Hospodářských novin Jan Macháček. Děkuji za účast a opět někdy na slyšenou.