Navzdory euroskeptickým tónům v programu Občanské demokratické strany, jakož i siláckým prohlášením některých předáků strany na adresu Evropské unie, povolební realita nedovolí ODS ani v situaci, kdy volby vyhrála, zaujímat vůči EU příliš radikální stanoviska. Existují pro to dva hlavní důvody.
Tak především ODS bude muset na vládní úrovni fungovat v rámci koalice-buď se Stranou zelených a lidovci, nebo se sociální demokracií (velká koalice).
V obou případech budou radikální hroty v postojích ODS vůči EU otupeny nutností respektovat koaliční kompromisy. ODS sice bude možná jako strana pokračovat ve své dosavadní mírně skeptické politice vůči EU, ale její vládní představitelé budou muset respektovat společná vládní stanoviska.
ODS bude také v jiné situaci coby strana vládní, než byla coby strana opoziční. Bude se muset naučit spolupracovat s Bruselem, a její politici na vládní úrovni budou muset volit diplomatičtější jazyk, než který jim dovolovaly opoziční lavice. A je zde i veskrze pragmatická rovina, kdy politici, kteří reprezentují celou zemi, se musí naučit spolupracovat s Unií na celé řadě úrovní.
Nevyplývá z toho nezbytně, že se ODS výrazně „poevropští“ v ideologické rovině, ale jisté je, že se poevropští v rovině politické praxe. Česká republika bude totiž nyní do značné míry záviset na schopnosti nových členů vlády při získávání fondů, jakož i o celkovou atmosféru vztahů s EU.
ODS bude také muset mnohem úžeji spolupracovat s úřednickým aparátem, který takříkajíc zabezpečuje provoz vztahů s EU. V mnoha případech budou politici ODS muset tento úřednický aparát řídit. Realita politiky je ovšem taková, že zejména v oblastech, kde je nutná zkušenost a expertíza, jsou nakonec kroky politiků do značné míry určovány tlakem aparátů, které mají řídit. Podíl na unijních projektech je nepochybně jednou z takových oblastí.
A pak je zde také jistý rozpor v pohledech na EU mezi špičkami ODS a regionálními politiky. Zatímco vrcholní politici ODS přistupovali k EU často velmi ideologicky nebo takticky (hráli roli opoziční strany, která se chtěla lišit od vlády), politici regionální profitovali z proevpropské politiky vlády vedené ČSSD a mají zájem na dobrých vztazích s EU, která je pro ně možným zdrojem financí. Pokud by se měly euroskeptické postoje celostátního vedení strany přetavit do vládních kroků, jež by ohrozily dobré vztahy s Unií, mohlo by to vyvolat konflikt i v samotné ODS.
Jinými slovy: stejně jako je tomu v domácí politice, jsou i v zahraniční politice kroky každé české vlády do značné míry průsečíkem postojů vládních stran. A tento průsečík bude i nadále v podstatě centristický. Pokud nebude chtít ODS vztahy v koalici zbytečně napínat a ohrožovat existenci vlády, bude muset najít pragmatickou polohu. Je sice pravděpodobné, že se z ODS nestane strana, která by například propagovala výrazné prohlubování politické integrace, ale zároveň bude muset coby strana vládní tlumit některé radikální představy o budoucím uspořádání EU.
Česká republika tedy nenastoupí cestu výrazné změny kursu ve vztazích s EU.
Lze očekávat spíše kontinuitu. Případné diskuse o oživení evropské ústavy sice mohou vyvolat pnutí mezi ODS a jejími koaličními partnery, jakož i mezi ODS a opozicí, ale vláda vedená ODS nepochybně nakonec zaujme stanovisko, které bude spíše pragmatickým kompromisem, než že by reflektovalo pozice některých dosavadních tvůrců zahraničně-politických postojů ODS.
Euroskop, 8.6.2006