Projekt menšinové vlády občanských demokratů, lidovců a zelených v sobě nese rizika jak pro ODS, tak pro sociální demokracii. Začněme ČSSD. Ta může takové vládě umožnit vzniknout, ale 100 hlasů opozice nebude stačit k jejímu případnému odvolání, protože k vyslovení nedůvěry vládě je zapotřebí 101 hlasů, které ČSSD a komunisté dohromady nemají.
Riskantní by byl i vznik menšinové vlády sestavené jen ODS (nebo ODS a jednou menší stranou), která by byla závislá na podpoře ČSSD. Takové politické aranžmá by u mnoha voličů vyvolávalo nepříjemné vzpomínky na časy opoziční smlouvy. Mnozí by se jistě ptali, o jaké zákulisní dohody se vláda opírá. V roce 2002 voliči nakonec za opoziční smlouvu nevytrestali ČSSD, ale ODS, která sociální demokraty výměnou za mocenské kšefty držela u moci. Něco podobného by se tentokrát mohlo při příštích volbách přihodit v opačném gardu.
Mirkovi Topolánkovi by také nemohlo nic zabránit v tom, aby takovou vládu po čase nedoplnil o zástupce menších stran a de facto tak nevytvořil koalici, o kterou usiluje teď. Vláda padá s jejím předsedou, ale výměna ministrů existenci vlády nijak neohrožuje. ČSSD by sice jistě namítala, že ji ODS podvedla, jenže by proti 100 hlasům takto vytvořené koalice nic nezmohla.
Vláda opírající se o pouhých 100 hlasů by byla slabá, ale ne ve všem. Vládnutí nesestává jen z prosazování nových zákonů, ale také například z rozhodnutí vlády, personální politiky a vyhlášek jednotlivých ministerstev. Těžko odvolatelná vláda by zde měla široké pole působnosti, protože i kdyby svými kroky rozlítila opozici, ta nemůže mnoho dělat.
Pokud by opozice byla příliš obstrukční a neumožňovala vládě prosadit v Poslanecké sněmovně potřebné zákony, je možné PS částečně obejít s pomocí Senátu. Ten může na jakýkoliv zákon „přivěsit“ nesouvisející změny—například ustanovení rušící zákon o registračních pokladnách. Takto změněný zákon pak může v zablokované PS projít.
Pro ODS je paradoxně rizikem, že by na slabou vládu mohl mít velký vliv prezident Václav Klaus, který by si nejspíše nárokoval větší roli v zahraniční politice. Topolánek by už tak byl premiérem se slabým mandátem, ale Klausovy interference by z něj mohly udělat v očích veřejnosti politika ještě slabšího. Kdyby se vzepřel, může následovat konflikt v ODS. Kdyby se nevzepřel, může si proti sobě popudit koaliční partnery.
Pro ODS může být rizikem i skutečnost, že zažene-li ČSSD do opozice, ale přitom její vláda bude slabá, bude z této situace těžit v preferencích ČSSD. To se může projevit už v senátních a komunálních volbách na podzim tohoto roku a ještě více v regionálních volbách na podzim 2008.
Všechna výše zmíněná rizika mohou nakonec ODS a ČSSD přesvědčit, že lepším řešením je velká koalice. I ta má své zřejmé nevýhody, ale přinejmenším dává vládě potřebnou sílu. Argumenty, že by se ODS a ČSSD navzájem programově blokovaly, jsou jistě namístě, jenže oč více reformní by byla menšinová vláda legislativně závislá na levici?
Na rozdíl od opoziční smlouvy je velká koalice poměrně transparentní, protože obě strany sdílejí odpovědnost—zejména když by bylo jasné, že jde o svazek z rozumu nanejvýš na jedno volební období. A v situaci, kdy jsou volební výsledky takové, že kromě velké koalice není možné jiné většinové řešení bez komunistů, by jistě nebylo možné vydávat velkou koalici za zradu na voličích.
MF Dnes, 3.7.2006