Volební pat rozproudil diskusi o změně volebního systému. Občanská demokratická strana už mnoho let prosazuje jednokolový většinový systém, zatímco sociální demokraté byli vždy spíše zastánci větší poměrnosti existujícího poměrného systému. Před několika dny ale přišel premiér Jiří Paroubek s návrhem, že ČSSD by byla ochotna diskutovat i o dvoukolovém většinovém systému nebo o zavedení většinových prvků do systému současného.
Hluchý ze slepým
Ač by se mohlo zdát, že se stanoviska ODS a ČSSD v tomto směru přiblížila, ve skutečnosti zůstávají daleko od sebe. Jednokolový a dvoukolový většinový systém mají totiž zcela odlišné dopady.
Jednokolový většinový systém, v němž vyhrává mandát kandidát, který získá ve svém obvodu nejvíc hlasů, staví na kombinaci silných osobností a dobré stranické organizace, což by nepochybně bylo v současnosti výhodné právě pro ODS. Většinovou vládu může sestavovat i strana, která získala celostátně třeba jen 30 procent hlasů. Princip reprezentativnosti (politické spravedlnosti) je obětován efektivnosti vládnutí. Protože kandidáti malých stran mají v takovém systému jen malou šanci se prosadit, jsou strany na pravici i strany na levici nuceny, aby vytvářely široké koalice. Výsledkem často bývá systém dvou megastran, v němž vládne vždy jen jedna strana.
Dvoukolový systém může být uspořádán například tak, jako je tomu při volbách do českého Senátu, v nichž postupují do druhého kola jen dva nejúspěšnější kandidáti, pokud nikdo už v prvním kole nezískal nadpoloviční většinu hlasů. Anebo může být organizován jako třeba ve Francii, kde do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří získají více než 12.5 procent hlasů.
Oba tyto modely zachovávají politickou pluralitu podobnou té, kterou vytváří systém poměrného zastoupení. Oba také zmenšují šance extrémistických stran, protože voliči demokratických stran se v druhém kole obvykle spojují proti extrémistům. Francouzský systém je i dobrým indikátorem toho, jaké koalice si lidé přejí, protože jednotliví kandidáti před druhým kolem odstupují ve prospěch kandidátů spřízněných stran.
V české diskusi lze zaslechnout, že na rozdíl od Francie, kde Le Penova Národní fronta má sice osmnáctiprocentní podporu ale nulové zastoupení v dolní komoře parlamentu, by tento systém jen posílil komunisty, protože kandidáti ČSSD by v obvodech, kde jsou komunisté silnější než ČSSD, odstupovali ve prospěch KSČM. Jenže zkušenosti ze senátních voleb zatím vypovídají o opaku. Zatímco v PS mají komunisté zhruba sedminu všech křesel, v Senátu je to jen čtyřicetina!
Změní se komunisté?
Samozřejmě lze argumentovat, že volby do PS mají jiný charakter než nezájmem stíhané volby do Senátu. Lze ale také argumentovat, že by dvoukolový většinový systém nutil KSČM k reformám, protože jinak by mnoho voličů ČSSD v druhém kole raději podporovalo kandidáty středových stran. Voliči KSČM by naopak v okrscích, kde by KSČM neměla v druhém kole své zástupce, podporovali mnohem spíše kandidáty ČSSD, než kandidáty středové či pravicové. To by mohlo eventuálně pomoci sjednocení levice.
V případné politické diskusi o jednokolovém a dvoukolovém systému je se tedy nutné rozhodnout, zda hlavním cílem české politiky má být de facto vláda jedné strany nebo zachování plurality stran—ale při současném výrazném snížení vlivu KSČM. Ti, kdo chtějí prostě silnou vládu, budou pro jednokolový systém. Ti, kdo chtějí koaliční vlády, jejichž tvorbě nebrání paty působené nulovým koaličním potenciálem KSČM, budou spíše pro systém dvoukolový.
STOP! Tady ústava
Paroubek zmínil i možnost posílení většinových prvků v systému současném. Toho by bylo možné dosáhnout různými způsoby, například zavedením systému, v němž se část poslanců volí s pomocí systému poměrného a druhá část většinově v jednomandátových obvodech, jako je tomu třeba v Maďarsku a Německu. Anebo by bylo možné většinové prvky zohlednit způsobem, jež známe už z volebního zákona, který v roce 2000 odmítl Ústavní soud—tedy například výrazným zmenšením volebních obvodů a bonusy pro velké strany.
Senát jako klíč
Změně volebního systému ovšem stojí v cestě zásadní problém. K zavedení většinového systému by bylo zapotřebí ústavního dodatku. Jenže v Senátu nemají ODS a ČSSD společně ústavní většinu, takže je téměř jisté, že Senát, který má v případě ústavních změn absolutní veto, by hlasy senátorů menších stran takovou změnu odmítl. O změně tedy nemá smysl příliš diskutovat před podzimními volbami do Senátu, které by mohly poměr sil změnit.
Pokud by se ODS a ČSSD pokusily zavést „podloudně“ více většinových prvků do současného systému, hrozí, že ÚS takovou změnu opět odmítne–stejně jako v roce 2000. Zdá se tedy, že diskuse o skutečně zásadní změně volebního zákona je zatím odsouzena zůstat jen v teoretické rovině.
Hospodářské noviny, 14.7.2006