Mohlo by se zdát, že s postkomunistickými zeměmi střední Evropy to jde z kopce. V Polsku vládnou bratři Kaczynští, jejichž nacionalismus, katolický fundamentalismus i víra v polský mesianismus vzbuzují oprávněné obavy. Spojenectví jejich strany Právo a spravedlnost s ultrakonzervativní Ligou polských rodin a populistickou Sebeobranou tyto obavy jen podporuje. Na Slovensku pro změnu šéf populisticko-levicového Smeru Robert Fico sestavil po volebním vítězství vládní koalici s nechvalně proslulým HZDS Vladimíra Mečiara a s ultranacionalistickou SNS Jána Sloty. Situace v Maďarsku se zdá být o něco lepší, ale i tam mocný opoziční Fidesz opakovaně flirtuje s krajní pravicí, zatímco vládnoucí strana je pohrobkem komunistů. V Česku máme pro změnu Komunistickou stranu Čech a Moravy, která se zdá být stále blíže podílu na moci.
Ve všech čtyřech zemích Visegrádu také rostou projevy nesnášenlivosti. V Polsku se protestuje proti homosexuálům a sílí volání po znovuzavedení trestu smrti, na Slovensku se množí útoky na etnické Maďary, v Česku jsme svědky pravidelných demonstrací krajní pravice.
Instituce bez lidí
Obraz postkomunistické střední Evropy je tedy na první pohled dosti pochmurný. Někteří analytici se dokonce ptají, zda Evropská unie udělala dobře, když bývalé satelity Sovětského svazu přijala v roce 2004 za členy. Možná je ale na místě střízlivější pohled. Jevy, jako jsou nacionalismus nebo vstup populistických stran s nedemokratickými tendencemi do vlád, jistě nelze podceňovat, ale je třeba je zasadit do širšího kontextu.
Především se ptejme, do jaké míry jsou výše zmíněné negativní jevy neodstranitelnou součástí politické kultury v regionu, a do jaké míry jsou zapříčiněny přechodnými vlivy. Politická kultura malých středoevropských národů má nepochybně mnoho kazů: panuje zde nejen dědictví komunismu, ale i předešlých autoritářských režimů. Existují vzájemné národní animosity a velká míra provincialismu. Demokratická politika to zde neměla lehké už před 2. světovou válkou. Vždy existovaly tendence ke kabinetní politice a obcházení otevřeného parlamentarismu.
Zároveň je ovšem pozoruhodné, do jaké míry bylo toto negativní dědictví buď zcela opuštěno nebo alespoň potlačeno v době, kdy středoevropské země procházely procesem přistupování k EU. Už dva roky po vstupu do Unie se zapomíná, že v jednom jediném desetiletí prošly kandidátské země procesem modernizace svých politických i ekonomických institucí, jakož i dalšími reformami, které nemají svým rozsahem v tak krátkém časovém úseku obdoby.
Země se zničenou občanskou společností, postátněným a zkorumpovaným hospodářstvím, a autoritářskou politickou kulturou, se dokázaly během dekády výrazně změnit. Tato institucionální proměna byla tak rychlá, že předběhla proměnu myslí lidí. Lze parafrázovat Masaryka: máme demokracii, ale máme zatím jen málo demokratů.
Stabilní Češi
Politické elity, které dovedly své země do EU, se opotřebovaly. Svůj úkol úspěšně dokončily v ovzduší jisté politické schizofrenie: většina občanů kandidátských zemí si přála vstoupit do EU už kvůli výhodám, které členství nabízelo, ale zároveň mnozí nechtěli za členství zaplatit plné vstupné. Už před vstupem se tak vynořily populistické síly, které hrály jak na národní hrdost a obranu tzv. národních zájmů, tak na to, že coby suverénní členové EU už se nemusíme striktně řídit nejrůznějšími přísnými kritérii. Jinými slovy: zatímco vidina členství fungovala jak v případě politických elit, tak v případě většiny občanů jako poklice na papiňáku, jakmile bylo cíle dosaženo, začala o překot unikat nahromaděná pára frustrací.
Ty, posílené neblahým historickým dědictvím, by za jiných okolností mohly zvrátit proces demokratické konsolidace. Jenže střední Evropa dneška není střední Evropa z první poloviny 20. století. Svým vstupem do EU a dalších mezinárodních institucí, které všechny požadují od svých členů fungující demokratické vládnutí, jsou země Visegrádu nyní svázány složitým předivem, které jim jen těžko dovolí vydat se opět na cestu národního šovinismu a nedemokratických praktik.
Cena takového dobrodružství by byla příliš vysoká. Jestliže si například bratři Kaczynští zahrávají s myšlenkou obnovení trestu smrti nebo neváhají prohlubovat nesnášenlivost k některým menšinám, ocitají se na tenkém ledě — Polsko se brzy může dostat do přímého střetu s evropskými institucemi. Podobně tomu je na Slovensku. Slovensko-maďarské škorpení nemůže být v kontextu EU příliš dlouho tolerováno.
Jak v Polsku, tak na Slovensku navíc hrozí i domácí tlak. Ačkoliv Kaczynští v Polsku i Fico na Slovensku se zdají být pevně v sedle, atmosféra nesnášenlivosti, která se za jejich vlády rozmáhá, nakonec probudí občanskou společnost i opozici. V roce 1998 to poznal na vlastní kůži Vladimír Mečiar.
V Česku je populární srovnávat nebezpečí, které údajně představují komunisté s nebezpečími, která představují ultranacionalisté a populisté v polské i slovenské vládě. Ve skutečnosti je na tom naše země mnohem lépe, než její postkomunističtí sousedi.
Ne že by čeští komunisté byli ve srovnání s extrémisty v Polsku a na Slovensku o tolik lepší. KSČM je ale stále spojena pupeční šňůrou se zločineckým režimem své předchůdkyně, a i proto je nemyslitelné, že by se mohla stát členem vládní koalice. Veřejnost i ostatní strany, včetně sociální demokracie, si na komunisty prostě dávají pozor. Už jen případná tichá podpora této strany levicové vládě vzbuzuje emoce.
Na rozdíl od Polska i Slovenska se v Česku navíc poměrně rychle zakořenilo standardní politické spektrum známé ze Západu. Vznik nějaké nové politické síly, jako je v Polsku Právo a spravedlnost, kterou je politicky těžké zařadit, se u nás nechystá. Na české politiky můžeme po právu nadávat, ale jsou čitelní.
Jaká je budoucnost?
V nejbližší době se budou ve střední Evropě navzájem střetávat dvě tendence: populistické i nacionalistické reakce původně dosti zaostalých společností proti rapidní modernizaci způsobené vstupem do EU a pokračující sžívání se s vyspělým demokratickým západem Evropy a jeho standardy. Budeme jistě svědky různých nacionalistických excesů, ale také poměrně rychlého ekonomického růstu a stabilizace demokratických institucí.
Politické otěže už za několik let převezmou lidé, kteří už vyrostli v demokracii. Pokud se radikálně nezmění celková geopolitická situace na evropském kontinentu, je pravděpodobné, že éra postkomunismu skončí s generací, která má kořeny v bývalém režimu a momentálně ještě stále vládne.