Nadcházející senátní volby mohou výrazně změnit českou politickou mapu. Zejména by se mohlo stát, že občanští a sociální demokraté, kteří mají v této chvíli společnou ústavní většinu jen v Poslanecké sněmovně, by získali ústavní většinu i v Senátu. Co by to znamenalo?
Je jisté, že ústavní většina dvou velkých stran i v Senátu by byla velkým lákadlem pro užší politickou spolupráci. Velká koalice je nyní odmítána oběma stranami, zejména ODS, ale vidina možných společných změn ústavy a volebního zákona by mohla leccos změnit.
Zatímco v rovině společných ekonomických a sociálních reforem by obě strany těžko hledaly společný jazyk, v rovině mocenské už v minulosti ukázaly, že spolu dokáží komunikovat. Během tzv. opoziční smlouvy připravily týmy ODS a ČSSD společné změny ústavy, které ovšem nakonec neprošly, protože neměly v Senátu ústavní většinu. Čtyřkoalice byla tehdy natolik silná, že ústavní změny v Senátu dokázala zablokovat.
Změnu volebního zákona z dílny ODS a ČSSD ale nakonec zamítl až Ústavní soud, protože obě strany se rozhodly silnou pozici malých stran v Senátu obejít tak, že změnily dosavadní volební zákon prostou většinou. Předstíraly, že se změny ještě stále pohybují v rámci poměrného systému, který ústava vyžaduje pro volby do Poslanecké sněmovny.
Pokud by v nadcházejících volbách ODS a ČSSD získaly ústavní většinu i v Senátu, nic by zdánlivě nestálo v cestě tomu, aby tentokrát své snahy změnit ústavu a volební zákon (v neprospěch malých stran) úspěšně dokončily. Někteří zástupci menších stran před touto možností otevřeně varují.
Situace se změnila
Ve skutečnosti je pravděpodobnost, že by dvě největší strany měnily radikálně ústavu i volební systém, pokud budou mít ústavní většinu v obou komorách parlamentu, dosti malá. Existuje několik důvodů.
Tak především, ODS si uvědomuje, že kdyby změny volebního zákona eliminovaly nebo oslabily dvě nejmenší strany, které jsou v současnosti ve Sněmovně, mohla by zůstat osamocena. Propad lidovců a zelených by totiž nejspíš nebyl doprovázen podobným pádem komunistů, ledaže by se ODS a ČSSD shodly na takových změnách volebního systému, který znevýhodňuje krajně levicové a krajně pravicové strany.
Jediný volební systém, který dokáže extrémisty s jistou dávkou jistoty eliminovat, je dvoukolový většinový systém. Ve Francii, kde se používá pro volby do dolní komory parlamentu, nemá Le Penova Národní fronta jediného poslance, ačkoliv má jinak zhruba patnáctiprocentní podporu Francouzů. V českém Senátu jsou jen dva komunističtí senátoři—tedy jedna čtyřicetina celkového počtu. Ve Sněmovně, kde se používá poměrný systém, mají komunisté zhruba jednu sedminu všech křesel.
Důvod je prostý. V druhém kole voleb v jednomandátových obvodech se voliči stran hlavního proudu, nalevo i napravo od politického středu, spojují proti kandidátům, které vidí jako extrémní.
Jenže šance, že by se ODS a ČSSD dohodly právě na takové změně volebního systému, je velmi malá. ODS v minulosti propagovala jednokolový většinový systém, který by jí velmi zvýhodňoval, protože má ze všech českých stran nejmohutnější jádro skalních příznivců. Vidíme to jasně v senátních volbách, kdy kandidáti ODS většinou vedou po prvním kole ve většině obvodů. Takový systém ovšem není vůbec v zájmu ČSSD. Ta by se musela—při současném nedostatku osobností a kvalitní organizace na místní úrovni—obávat i dvoukolového systému, který v minulosti opatrně hájila.
Politické klima se od dob opoziční smlouvy výrazně změnilo. ČSSD je mnohem více ochotna spolupracovat s KSČM—alespoň v podobě tiché podpory. A KSČM je obecně mnohem přijatelnější pro voliče jako případný vládní partner. Pro ČSSD by tedy bylo v současnosti nevýhodné, kdyby podpořila jakékoliv změny volebního systému, které by KSČM výrazně oslabily.
Pro ODS je zase nevýhodné souhlasit se změnami, které by oslabily lidovce a zelené. Kdyby jen jedna z těchto dvou stran ze Sněmovny zmizela, je pravděpodobné, že ČSSD bude mít s KSČM většinu.
Obě velké strany tedy momentálně nepotřebují radikální změny volebního systému. Těch, které propagují, je navíc možné docílit bez ústavních změn. Obě strany tudíž nyní hovoří spíše o větším „zproporčnění“ poměrného systému—například tím, že by zrušily d’Hondtovu metodu pro přepočet hlasů na mandáty. ČSSD—momentálně razantněji než ODS—též hovoří o možném výšení počtu volebních krajů ze současných čtrnácti na osmnáct až dvacet.
Formálně za tímto záměrem stojí snaha odstranit nerovnosti, které způsobuje nestejná velikost současných krajů–tedy údajně snaha učinit současný poměrný systém více poměrný. Ve skutečnosti by se jednalo o plíživý posun k většinovému systému, který by znevýhodnil malé strany. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že by ODS na něco podobného nakonec přistoupila. Výsledkem by totiž bylo určité oslabení KSČM, ale zároveň téměř jistota, že by se do Sněmovny vůbec nedostali buď lidovci nebo zelení.
Celkově je proto dosti nepravděpodobné, že by se ODS a ČSSD nakonec vydaly cestou výrazných změn volebního systému—ať s pomocí změny ústavy nebo „podloudných“ kroků směrem k většinového systému v rámci systému poměrného.
Jiné změny ústavy?
Obě velké strany by se mnohem snadněji dohodly na takových změnách ústavy, které se netýkají volebního systému. Takové změny by nemusely být nutně špatné, pokud by se zaměřily na odstranění „kosmetických“ závad v současné ústavě, jako jsou například nejasnosti (či absence časových lhůt) v postupu prezidenta při jmenování nových vlád nebo při vládních krizích. Na závadu by jistě nebylo ani jasnější vymezení vzájemných kompetencí obecných soudů a soudu ústavního. Stejně je tomu s případným odstraněním kompetenčních sporů mezi prezidentem a premiérem v oblasti zahraniční politiky.
Problémem by byla snaha obou stran o podstatnější změny ústavy, které by měnily povahu politického systému—například směrem k prezidentskému systému nebo naopak k systému kancléřskému. Není k nim totiž vážný důvod. Ani jedna strana o nich také vážně neuvažuje.
Jediné větší změny, o kterých má smysl diskutovat, je zavedení přímé volby prezidenta a posílení pravomocí Senátu. Jenže protože jakékoliv posílení Senátu nejspíše neschválí Sněmovna, a to bez ohledu na stranickou příslušnost a dohody stran, zůstává jedinou větší změnou, na které by obě strany byly schopny případně najít společný jazyk, změna způsobu volby prezidenta. Taková změna by nemusela nijak poškodit českou demokracii.
Kdo bude prezidentem?
Případné získání společné ústavní většiny ODS a ČSSD v obou komorách parlamentu může mít větší dopad například na to, kdo se stane příštím prezidentem. Je možné, že pokud by obě strany souhlasily s vytvořením velké koalice, byl by součástí dohod souhlas ze strany ČSSD přinejmenším neblokovat znovuzvolení Václava Klause.
Je ale také možné, že k žádné dohodě na osobě prezidenta nedojde—ať už ve velké koalici nebo mimo ní. V takovém případě bude důležité, kolik senátních křesel bude patřit které ze dvou stran v případné společné ústavní většině. Jakékoliv zvýšení současného počtu senátorů za ODS, zvyšuje i Klausovy šance na znovuzvolení zatímco zvýšení počtu senátorů za ČSSD Klause oslabuje. Důležité ovšem budou i výsledky ostatních stran.
Obecně se ale zdá, že rozdíly mezi ODS a ČSSD jsou v současnosti takové, že si lze jen těžko představit jakékoliv podstatné společné změny ústavy a volebního zákona, na kterých by se byly schopny shodnout. Je možné dokonce tvrdit, že při současné polarizaci české politiky není špatné, když by jakýchkoliv ústavních změn mohlo být dosaženo jen na základě dohody tak vyhraněných soupeřů. Zatímco v Senátu může mít ODS ústavní většinu společně jak s ČSSD, tak s malými stranami, Sněmovna nemůže v současnosti bez ČSSD schválit žádnou ústavní změnu.
Literární noviny, 25.9.2006