Na první pohled by se mohlo zdát, že Strana zelených má spoustu důvodů k optimismu. V červnu se poprvé probojovala do Poslanecké sněmovny, a ačkoliv získala jen šest poslaneckých mandátů, podařilo se jí získat čtyři ministerské posty. Předseda zelených Martin Bursík je místopředsedou vlády, a jedno ze čtyř ministerstev, které zelení ovládají, je prestižní ministerstvo zahraničí. Navzdory sedmiměsíčním tahanicím o sestavení vlády, zelení, zdá se, neztrácejí podporu voličů. Strana se také může chlubit tím, že počet jejích členů se zdvojnásobil.
Podíváme-li se ale pod povrch, není situace zdaleka tak růžová, jak se jeví. Tak především, téměř veškeré úspěchy zelených z poslední doby jsou spojeny jen s osobou Bursíka. Ten byl jak klíčovou postavou ve volební kampani, tak v povolebních vyjednáváních. Je dnes jediným známým zeleným politikem, který nevzbuzuje rozpaky, mluví-li se o vládních postech.
Navzdory tomu není Bursíkova pozice ve straně neotřesitelná. V členské základně se ozývají nikoliv nevýznamné hlasy, že její předseda zatáhl stranu příliš doprava. Dokud tento úkrok zelených směrem k Občanské demokratické straně byl jen na papíře, v podobě programového prohlášení vlády a dohod o koaliční spolupráci, byl příliš nekonkrétní na to, aby vzbuzoval silné emoce.
Měsíc poté, co vláda získala důvěru, ale věci začínají vypadat trochu jinak. Nejviditelněji se problémy, s nimiž se bude strana muset utkat, vynořují v oblasti, kde při vyjednáváních o vládě zelení zdánlivě tak skvěle zaskórovali—v oblasti zahraničních vztahů. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, kterého strana zelených nominovala, byl de facto vymanévrován vedením ODS z oblasti evropské politiky, kde ODS zatím sleduje své vlastní cíle bez velkých ohledů na mnohem proevropštější postoje svých koaličních partnerů.
Zelení euroskeptické politice ODS, praktikované jménem celé vlády i země, zatím jen pasivně přihlížejí, což může být začátek jejich pádu. Většina voličů, kteří pomohli zeleným do parlamentní politiky, jsou totiž buď bývalí voliči malých liberálních stran nebo „nová střední třída“—tedy ekonomicky zajištění, neideologičtí lidé, kterým jde o kvalitu života. Všechny tyto voliče ovšem spojuje silný proevpropský étos, což byl také důvod, proč nevolili ODS.
Zelení jsou tak v kleštích. Jestliže se ODS postaví, mohou rozbít vládu a ztratit vydobyté pozice—to vše bez jasné perspektivy, že v předčasných volbách nebudou vytrestáni. Pokud se ODS nepostaví, může nastat pozvolný odliv jejich liberálnějších voličů. Tito voliči jsou navíc tak jako tak nestálí, na což doplatily strany, jako byla Občanská demokratická aliance nebo Unie svobody. Bursík by se mohl samozřejmě pokusit o doplnění voličské základny o tradiční zelené aktivisty, jenže ty svým manévrováním napravo od politického středu pro stranu ztratil.
MF Plus, 16.2.2007