Velké reformní dílo, které slibovala česká vládní koalice, budí stále větší rozpaky. Vláda sice jednomyslně schválila balík zákonů, který má spustit první etapu reformy, ale je jasné, že už beztak kompromisní návrhy budou v Poslanecké sněmovně terčem dalších změn a rozmělňování. Důvod je prostý: vláda, která vstupovala do Strakovy akademie s krédem „buď reformy nebo vládnutí“, se nakonec rozhodla, že nespojí v podobě hlasování o důvěře s reformami svůj osud.
Čeští neoliberálové, kteří mají silnou základnu zejména v pravicovém tisku, jsou zklamáni. Jenže co čekali? Bylo přeci od začátku jasné, že silácký slovník Občanské demokratické strany, který vnutila i svým malým koaličním partnerům, je lidově řečeno „mimo mísu“. Není prostě jasné, jak si mohl kdokoliv, kdo realisticky uvažuje, a zná trochu českou politiku, myslet, že se ODS i jí vedená vláda nezačnou ohlížet přes rameno v situaci, v níž je parlamentní podpora pro reformy velmi chatrná.
Rádoby reformátoři také špatně přečetli českou veřejnost. Je sice pravda, že 36 procent voličů podpořilo ve volbách vítěznou ODS, jejíž program byl postaven na experimentální Modré šanci, jenže to také znamená, že 64 procent voličů má na rozsah a způsob změn jiný názor. Navíc i mnozí příznivci ODS uvažují jinak, když se o reformách mluví v obecné rovině před volbami, a jinak, když jsou konkrétní reformy na stole, a oni si uvědomí, že i jich by se změny mohly negativně dotknout. Argumentace neoliberálních politiků i tvůrců veřejného mínění je v tomto pohledu poněkud arogantní a silně ideologická: my víme, co je pro českou ekonomiku dobré, je proto nutné reformy protlačit pomyslným krkem společnosti stůj co stůj, ať už si o nich většina myslí, co chce.
Jenže méně někdy bývá více. Na podzim minulého roku se nabízela unikátní šance vytvořit velkou koalici mezi ODS a sociální demokracií, v jejímž rámci by bylo s pomocí pohodlné parlamentní většiny možné prosadit kompromisní, nicméně na české poměry nezvykle odvážný balík reforem. ODS se nakonec od projektu velké koalice odvrátila, protože „socanům“ prý nelze věřit. Místo toho vytvořila křehkou koalici s lidovci a zelenými. Vláda nakonec byla ustavena jenom zásluhou dvou politiků z řad ČSSD, jejichž skutečné motivy zůstávají předmětem spekulací.
Bylo jasné, že taková vláda bude mít dost starostí s pouhým přežitím, natož aby prosazovala skutečně razantní reformy. Snad aby si zachovala tvář, ODS nakonec s pomocí svých koaličních partnerů reformní balík připravila, jenže ani slibované zavedení radikálního experimentu v podobě patnáctiprocentní rovné daně nemohlo zakrýt skutečnost, že balík „reforem“ je ve skutečnosti spíš jen mozaikovitým souborem opatření, která navíc nadále působí jako rudý hadr na levicovou opozici, protože vlajkovou lodí reforem zůstává rovná daň, kterou levice vidí jako asociální opatření.
Česká média nenechala na sklonku května na vládních „reformách“ nit suchou.
Neoliberálové je označovali za bezmála zradu původních reformních plánů, levice je i přes jejich polovičatost označovala nadále za nebezpečné a neodpovědné. A ti, kdo se nenechali zatáhnout do radikální argumentace ani jednoho z obou táborů, krčili rameny. Stalo se totiž přesně to, co se dalo očekávat: vznikla reforma-nereforma, o jejíž prosazení se Topolánkovi vláda rozhodla „bojovat“ tak, že nejraději ze všeho bude za každých okolností vládnout dále.
„Reformy“ se nelíbí ani mnohým politikům. Vlastimil Tlustý a jeho spojenci v ODS už od oznámení prvních obrysů navrhovaných změn hrozili, že nepodpoří projekt, který prý zrazuje vše, s čím šla ODS do voleb. Pro Tlustého byl navíc boj o Modrou šanci, jejímž je autorem, od počátku soubojem o větší vliv v ODS. Bylo jasné, že pokud předseda ODS a premiér v jedné osobě, Mirek Topolánek, nakonec bude ochoten Tlustému nabídnout ústupky, Tlustý nakonec reformy nejspíš podpoří, protože už pouhé ústupky budou jeho politickým vítězstvím.
Největší nebezpečí pro balík vládních změn se ovšem skrývá v rozhodnutí vlády nechat poslance reformy „tvořivě“ upravovat. Tato taktika nabízí skvělou příležitost levicové opozici, aby nechala projít některé změny, které budou mít velký potenciál rozštěpit koaliční jednotu. Rýsuje se tak reálná šance, že reformy nebudou schváleny, protože nebudou uspokojovat už vůbec nikoho. Anebo, že sice schváleny budou, ale ve své rozplizlé polovičatosti budou tonoucí vládě viset okolo krku jako balvan.
Výše řečené neznamená, že Česká republika reformy nepotřebuje. Všichni víme, že je například třeba dát do pořádku státní finance, pokud chce země vstoupit do eurozóny. A že je třeba udělat radikální změny v penzijním systému a zmodernizovat sociální systém. Zároveň je ovšem třeba respektovat sociální a politickou realitu.
Politika je umění možného, a koaliční vláda si—i ve světle své křehkosti—vzala příliš velké sousto. Nyní se ho snaží rozmělnit a alespoň část z něho spolknout, aby se neudusila. Veřejnost toto poněkud nedospělé jednání sleduje, a není divu, že preference vládních stran, zejména ODS, začínají jevit sestupnou tendenci.
Připočítáme-li k tomu dosti arogantní vystupování vlády na poli evropských záležitostí, kde Česká republika hraje spolu s Polskem roli evropských kverulantů, nebo třeba snahu prosadit americkou protiraketovou základnu na území České republiky bez velkých diskusí s veřejností, je jasné, že tato vláda bude mít velký problém vůbec přežít.
Nemuselo tomu tak být. V podobě velké koalice se rýsoval projekt, který sice mohl být oprávněně viděn jako jisté nebezpečí pro politickou kulturu v zemi, ale zároveň projekt, pod jehož střechou bylo možno prosadit nejnutnější reformy tak, aby reformní balík byl vnitřně koherentní. Když už volby vyprodukovaly pat, měly dvě největší strany skvělé alibi pro „vynucenou“ povolební spolupráci. Přitom nebylo nutné velkou koalici uzavírat na celé čtyři roky. Její existenci bylo možné svázat jen s prosazením nutných změn.
Místo toho se Česká republika dále potýká s patem. Pat svého druhu existuje jak mezi pravicí a levicí, tak dokonce uvnitř vládní koalice. Překonat pozůstatky tohoto dlouhodobého zablokování demokratické politiky může být ve svých důsledcích docela nákladné.
Mosty, 5.6.2007