Kdyby se v České republice mohla konat přímá volba prezidenta, Václav Klaus by musel rychle nalézt způsob, jak změnit svou předvolební strategii, protože před veřejností v souboji se svým oponentem Janem Švejnarem stále více ztrácí. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla volba přímá, Klaus by možná vedl aktivnější a vynalézavější kampaň. Jenže zůstává i tak otázka, zda na to vůbec ještě má.
Z každého jeho veřejného vystoupení totiž přímo sálá arogantní jistota, že se vlastně nemusí snažit veřejnost nijak moc oslovovat, protože volba parlamentem v kombinaci s tím, že mnozí zákonodárci–i mimo jeho stranu–ho budou volit ve vlastním zájmu, nikoliv v zájmu veřejnosti, mu znovuzvolení vlastně zaručuje.
Tento druh chování vrhá nové světlo na tvrzení různých volitelů, že Klause budou volit protože ho „znají“ nebo „vědí, co od něj mohou očekávat“. A jelikož se to, co od Klause mohou očekávat například lidovci, velmi výrazně odlišuje od programových priorit strany, nezbývá než usoudit, že tato očekávání mají sice hodně společného se speciálními či zákulisními zájmy, ale nemají nic společného s tím, co od prezidenta očekává veřejnost.
Předvolebnímu klání Klause a Švejnara dominovala v poslední době témata, na nichž se rozdíly mezi současným prezidentem a jeho vyzyvatelem výrazně projevily. Pokud jde o programové odlišnosti, nejlépe je zachytil Švejnarův slogan, že zatímco Klaus žije minulostí, „já se dívám dopředu“.
Velmi názorně se to vyjevuje zejména v debatě o ekonomice. Zatímco Klaus věnuje jak ve svých veřejných vystoupeních, tak ve svých publikacích mnoho prostoru obhajobě své role v minulosti, Švejnar se ve svých vystoupeních i v knize rozhovorů s Karlem Hvížďalou, dívá do budoucnosti. Zajímá ho, jak se Česká republika vyrovná s novými výzvami globalizace, je pro co nejaktivnější roli naší země v nadnárodních strukturách, zejména Evropské unii.
Klaus naopak tráví mnoho času odrážením často oprávněných pochyb o tom, zda jeho minulé působení v české ekonomice bylo ku prospěchu země. Jeho postoj k velkým výzvám současnosti je defenzivní. EU vidí spíše jako hrozbu, jako problém chápe dokonce i zrušení hranic v rámci schengenského prostoru. Skoro se zdá, že kdyby bylo zcela po jeho, kopaly by se okolo naší země ekonomické i politické zákopy, za nimiž bychom se snažili přečkat vichr globálních vlivů vzájemným ujišťováním o národní výjimečnosti a řečmi o národních zájmech.
Míra, do jaké je Klaus, který strávil posledních 19 let v nejvyšších ústavních funkcích, propojen s nejrůznějšími zájmy i politickými silami, se hezky vyjevila při diskusi o plánu na majetkové vyrovnání státu s církvemi. Zatímco Švejnar nemůže v tomto ohledu nabídnout nic jiného než slib, že nebude stát případnému vyrovnání v cestě, pokud bude smysluplné, současný prezident má za sebou mocnou stranu. Tak může vzniknout absurdní situace, kdy ministr za KDU-ČSL Cyril Svoboda veřejně přiznává, že jeho strana a ODS mohou udělat politický obchod, v jehož rámci lidovci podpoří znovuzvolení Klause, protože ODS podpoří zákon o majetkovém vyrovnání.
Každému, kdo zná z minulosti Klausovy odmítavé názory na restituce církevního majetku, jakož i na konkordát s Vatikánem, musí být zřejmé, že míra cynismu v české politice nezná mezí. Minulý odpůrce všeho, oč lidovci usilují ve vztahu s církvemi, tak má nakonec lepší šance dostat lidovecké hlasy, než kandidát, který jim slibuje v těchto otázkách vstřícnost opřenou o nezaujatou otevřenost.
Samostatnou kapitolou je spor o veřejnou debatu mezi oběma kandidáty. Zatímco Švejnar zůstává na platformě svého původního prohlášení, že je ochoten se s Klausem veřejně utkat v podstatě v rámci jakéhokoliv aranžmá, Klaus a jeho spolupracovníci zoufale kličkují a kladou si nesmyslné podmínky. Pan prezident se chová tak trochu jako rozmarné veličenstvo, které ví, že má svoje jisté, tak proč by si kazilo pověst v nějakých veřejných debatách, a když do nějaké debaty půjde, budu rozhodovat, jak dlouho smí odpovídat na otázky, nebo dokonce kdo mu je smí pokládat.
Ve všech výše zmíněných bodech Švejnar zatím současného prezidenta přehrává. Ani on se ovšem nevyhnul zaklopýtnutím. Například jeho stanovisko k otázce umístění amerického radaru na českém území je zbytečně mlhavé, což pak umožňuje interpretace, s níž přišly například Hospodářské noviny, že Švejnar pro radar už není. Ačkoliv je toto téma velmi citlivé, stačilo by, kdyby Švejnar formuloval jasné stanovisko, které nemusí dovysvětlovat. To v podstatě zní, že radar podpoří, pokud se stane součástí integrované obrany Severoatlantické aliance. Se schvalováním není třeba spěchat, protože se situace vyvíjí před prezidentskými volbami i v USA.
Jasná stanoviska se vyplácejí, protože by se tak vyjevil i v tomto bodě kontrast s Klausem, jehož vyjádření k radaru také nesou stopy ambivalence. Ti, kteří chtějí věřit, že Klaus radar nakonec jednoznačně podpoří, sice rádi citují z jeho rozhovoru s BBC, v němž prezident řekl, že věří, že radar na našem území nakonec bude, ale podíváme-li se na Klausova minulá vyjádření, jeho postoj tak jistý není, a nebylo by vůbec překvapením, kdyby Klaus po svém znovuzvolení své stanovisko—k nemilému překvapení zastánců radaru—radikálně přeformuloval.
Šťastné není ani Švejcarovo vyjádření, že by se v případě svého zvolení prezidentem vzdal amerického občanství. Nejenže si tím stejně nezíská komunisty, kteří to po něm nejhlasitěji požadují, ale navíc tak vychází vstříc národnickým sentimentům, jež jsou půdou, na níž Klause nemůže porazit.
Tlak, aby se vzdal amerického občanství, je navíc veskrze pokrytecký v národě, jehož největší velikáni strávili část svých životů v emigraci (Komenský, Masaryk) nebo byli Čechy přinejlepším tak napůl (Karel IV.) Švejnarův slib ohledně občanství navíc tak trochu koliduje s jeho výzvami k většímu globálnímu propojení a angažmá České republiky.
V každém případě veřejné mínění se postupně přesouvá na stranu Švejnara. Dokonce se zdá, že tento prezidentský kandidát probudil v české společnosti značná pozitivní očekávání, která jakoby před několika lety pohasla pod náporem naprostého cynismu naší politiky. Bohužel, politické karty jsou rozdány tak, že tato očekávání budou nejspíš opět—jako už několikrát od roku 1989—zmařena.