Na summitu Evropské unie v Bruselu se členské země dohodly, že se má pokračovat v ratifikaci Lisabonské smlouvy navzdory nedávnému „ne“ v irském referendu. Česká vládní delegace, vedená premiérem Mirkem Topolánkem, jela na summit s tím, že po irském „ne“ nemá smyslu v ratifikaci pokračovat. Topolánek pravil, že by si na ratifikaci smlouvy v České republice nevsadil.
Jenže během summitu čeští politici zjistili, že jsou se svým názorem izolováni. Smlouva už byla ratifikována v 19 zemích, a představitelé členských zemí tudíž soudí, že by mělo přinejmenším význam vědět, zda je ratifikační skóre 26:1 nebo třeba 24:3. Z toho by pak vyplynulo, jak moc má smysl přesvědčovat Iry, aby hlasování opakovali, nebo co ze smlouvy zachovat, pokud by se psala nová.
Jak se českým představitelům často stává, chytili se před summitem do sítě svých vlastních siláckých prohlášení. Navíc, ačkoliv Topolánek smlouvu za Českou republiku vyjednal a podepsal, irské „ne“ mu vzhledem k euroskeptické náladě ve vlastní straně i eurofóbním názorům prezidenta Václava Klause přišlo vhod coby rozhodnutí, jež by zbavilo nutnosti rozhodnout jeho osobně i vládu.
I kvůli prohlášením před summitem nemohla tedy česká delegace podpořit konsensus ostatních zemí ohledně další ratifikace smlouvy alespoň bez zdání boje o „české národní zájmy“.
Výsledkem je „česká výjimka“. Tento historický kompromis v udatném českém boji s bruselskou hydrou spočívá v tom, že se Česká republika nebude případnou ratifikací smlouvy zabývat až do rozhodnutí Ústavního soudu, kam smlouvu poslali senátoři za Občanskou demokratickou stranu.
Jinými slovy, slavná česká výjimka je asi tak stejně „výjimečná“ jako skutečnost, že například v Německu již ratifikovaná smlouva projde soudním přezkumem. Pokud by německý Ústavní soud rozhodl, že Lisabonská smlouva není v souladu s německou ústavou, smlouva by v Německu nemohla platit.
Němci tedy také mohli usilovat o prosazení „výjimky“. Neudělali to, protože němečtí politici, na rozdíl od těch českých, si věří, a nepotřebují tudíž hrát s vlastními občany i s EU hloupé hry na schovávanou. Kdyby se čeští politici byli schopni chovat stejně, podpořili by zbytek EU. O „české výjimce by nebylo nutné mluvit, protože to, že osud ratifikačního procesu u nás závisí na rozhodnutí Ústavního soudu, je jasné. Topolánek ovšem nakonec učinil alespoň jedno státnické gesto: nyní tvrdí, že by si na ratifikaci smlouvy u nás vsadil–i když prý ne moc.
MF Plus, 27 June 2008