Podzimní volby do Senátu Parlamentu České republiky, v nichž se bude soutěžit o 27 senátorských křesel v jednaosmdesátičlenném Senátu, mohou v několika směrech překreslit českou politickou mapu. Občanská demokratická strana má totiž v současnosti se svými 41 křesly v Senátu absolutní většinu. To znamená, že může například zablokovat ratifikaci Lisabonské smlouvy, pokud o to bude stát. Nebo může zmařit schválení jakékoliv změny volebního zákona, neboť k takové změně je zapotřebí souhlasu většiny Senátu.
Současné průzkumy veřejného mínění naznačují, že opoziční sociální demokracie by mohla dosáhnout v podzimních volbách velmi dobrého výsledku. Podle některých průzkumů ČSSD před ODS vede až o deset procent.
Senátní volby jsou ovšem specifické v tom, že v nich kandidáti sice obvykle reprezentují nějakou politickou stranu, ale hrají také sami za sebe. Na rozdíl od voleb do Poslanecké sněmovny, ve kterých se uplatňuje poměrný volební systém a voliči tedy vybírají ze stranických kandidátek, při volbách do Senátu je důležitá role osobností. I proto nemusí průzkumy stranických preferencí být spolehlivým indikátorem toho, jak volby dopadnou. Jinými slovy, důležité bude i to, jaké osobnosti strany ve volbách postaví.
Bez ohledu na tento faktor ale lze vystopovat jisté zákonitosti, které ve volbách do Senátu fungují. Tak především, velmi dobře si v senátních volbách obvykle počínají kandidáti opozičních stran. Projevilo se to už ve volbách v roce 2000, kdy opoziční Čtyřkoalice výrazně porazila smluvní opozici v podobě ODS i vládní ČSSD, a měla načas v Senátu nejvíce křesel.
V roce 2002, v nichž volby do Poslanecké sněmovny vyhrála ČSSD, která pak zformovala koaliční vládu s lidovci a Unií svobody, naopak uspěla nejvýrazněji opoziční ODS, která získala 9 křesel, zatímco vládní ČSSD získala jen křesel 7. Její koaliční spojenci pak pouze po jednom křesle. Poprvé se také prosadili zástupci malých mimoparlamentních stran, jako byla Liberální reformní strana, Cesta změny a SNK-Evropští demokraté.
Na výsledcích voleb v roce 2002 je zajímavá především skutečnost, že ODS dokázala zvítězit i přesto, že tehdejší vláda sociálního demokrata Vladimíra Špidly byla na podzim roku 2002 ještě poměrně populární. Přesto se voliči přiklonili k opozici, i když se nedá říct, že by největší vládní strana utrpěla velký výprask.
V roce 2004, zhruba po dvou letech vládnutí koaličního kabinetu vedeného ČSSD, se voličský útok na strany vládní koalice opakoval-tentokrát ovšem mnohem intenzivněji. ODS zvítězila v 18 senátorských obvodech, zatímco vládní ČSSD nezískala jediné senátorské křeslo! Stejně skončila vládní Unie svobody. Čest stran vládní koalice tak zachraňovali lidovci, kteří získali 2 křesla.
Výše zmíněný vzorec voličského chování, v němž obvykle prohrávají strany vládní koalice, byl poněkud narušen v roce 2006, kdy ODS vyhrála senátní volby v podobě vítězství ve 14 obvodech, zatímco opoziční ČSSD získala křesel pouze 6. Volby se ovšem konaly v nepřehledné situaci, kdy vládla bez mandátu Poslanecké sněmovny menšinová vláda ODS, a mnoho občanů se zdálo být nespokojeno s tím, že ČSSD bránila vzniku stabilní vlády.
Letošní senátní volby se ovšem odehrají v takříkajíc klasické situaci. Vláda i vládní strany jsou poměrně nepopulární, rozdělení rolí mezí vládním a opozičním táborem je poměrně přehledné. Jelikož se volby do Senátu konají společně s volbami do krajských zastupitelstev, je samozřejmě možné, že si voliči schovají trestné body pro strany vládní koalice pro krajské volby, kde se hlasuje podle systému poměrného zastoupení. Ale i ve volbách do Senátu se dá očekávat, že se strany vládní koalice ocitnou pod tlakem.
Jelikož se volby v daném senátním obvodu konají každých šest let, kdy se mění třetina Senátu, rozhodující pro celkové zisky a ztráty jednotlivých stran budou výsledky voleb z roku 2002. Jinými slovy, volby se budou konat ve stejných obvodech jako v roce 2002, a pokud jednotlivé politické subjekty nechtějí celkově tratit, musí přinejmenším obhájit křesla, která získaly v roce 2002.
Pokud si tedy bude chtít ODS udržet svojí většinu v Senátu, musí zvítězit přinejmenším v 9 obvodech, neboť, jak už bylo řečeno, 9 křesel získala v roce 2002. Sociální demokracie si celkově vylepší své současné postavení v Senátu, jež čítá 13 křesel, pokud získá více než 7 křesel, což byl její výsledek v roce 2002. Lidovci jsou v poměrně dobré pozici, neboť v roce 2002 získali jen jedno senátorské křeslo, a mají tudíž dobré šance si celkově polepšit, anebo alespoň neztratit nic ze současných 10 senátorských křesel. Podobně je na tom komunistická strana, která obhajuje 1 křeslo získané v roce 2002. Celkově má v současnosti 3 senátory.
Hrát se bude zejména o křesla malých stran a nezávislých. V roce 2002 získali nezávislí a kandidáti malých stran celkem 9 senátorských křesel. Jelikož je politická scéna v současnosti silně polarizovaná mezi dvě největší strany, je otázkou, kolik z těchto křesel dokáží malé subjekty a nezávislí obhájit.
Při současné malé popularitě vládních stran má ODS tak trochu štěstí v neštěstí, protože 9 křesel by snad měla být schopna obhájit, vezmeme-li v úvahu, že, jak už bylo řečeno, získala strana 18 křesel v roce 2004, a 14 křesel v roce 2006. Pokud by toho schopna nebyla, docela jistě by straničtí kritici Mirka Topolánka mohli argumentovat, že jde o velkou porážku.
Hodně bude záležet na tom, v kolika volebních obvodech se probojují do druhého kola sociální demokraté. ODS si už tradičně počíná v prvním kole dobře, protože má velmi pevné voličské jádro čítající zhruba 20 procent voličů. Navíc jsou voliči OSD více disciplinovaní než například voliči ČSSD.
V druhé polovině 90. let nedosahovala ODS ve volbách do Senátu výsledků, které by odpovídaly její skutečné politické síle především proto, že se proti ní v druhém kole spojovali voliči ostatních stran. Tento trend se začal měnit, když se ODS stala opoziční stranou se vším všudy-tedy zejména po skončení období tzv. opoziční smlouvy.
Nyní je ODS ovšem opět spíše v situaci připomínající konec 90. let. Má absolutní většinu v Senátu, je nejsilnější stranou v Poslanecké sněmovně i ve vládě, na Hradě má svého prezidenta. Je tedy docela pravděpodobné, že voliči si budou v druhém kole rozmýšlet, zda podpoří kandidáta ODS. Pokud by byla v prvním kole tentokrát úspěšná i ČSSD, bude druhé kolo, v němž by proti sobě stáli kandidáti ČSSD a ODS, pro mnohé voliče vítanou příležitostí hlasovat podle toho, jak vidí současnou vládu. Jisté je, že pokud by si právě ČSSD za současné situace v senátních volbách celkově nepolepšila, byla by to její porážka.
ČRo 6, 10.7.2008