Naprostý propad Strany zelených v krajských a senátních volbách značně ovlivní postavení strany v českém politickém systému. Předseda strany Martin Bursík sice při vysvětlování volebních výsledků iniciativně nabídnul celou řadu analytických vysvětlení neúspěchu, přičemž upozorňoval, že Zelení budou potřebovat nejméně další dva týdny, aby prý zanalyzovali výsledky voleb skutečně odpovědně a vyvodili i náležité důsledky, jenže nezaznělo to hlavní.
Největším problémem Zelených je už od okamžiku, kdy se probojovali ve volbách v roce 2006 do Poslanecké sněmovny, skutečnost, že vstoupili do křehké vládní koalice, nota bene se stranami, které jsou už z definice pravicovější nebo konzervativnější, než je značná část členské základny Zelených.
Toto konstatování není hodnocením vlády a vládní koalice. Konzervativně-pravicová vláda je zcela legitimní, a zcela legitimně do ní patří jak Občanská demokratická strana, tak z větší části i lidovci. Jenže Zelení mají tradičně poněkud jiné priority, které bylo třeba buď potlačit nebo řádně ohnout, aby strana do vlády mohla vůbec vstoupit.
Bursík sice od počátku tvrdil, že účast ve vládě je pro jeho stranu šancí jak naplnit některé její programové priority, jenže toto naplňování některých priorit bylo vykoupeno takovými ústupky či kompromisy v jiných oblastech, že účast v pravicové vládě nutně vyvolala ve straně silné pnutí. Křídlo ekologických aktivistů, vedené Danou Kuchtovou a Matějem Stropnickým, sice jistě mělo k útokům na Bursíka i velmi osobní důvody, ale celkově byla opozice proti Bursíkově pragmatické skupině motivována ideologickými důvody.
Zeleným se přitom v roce 2006 nabízela alternativa v podobě jasné opoziční role. Bursík sice vysvětloval, že ve světle volebního patu by dvě největší strany v případě odchodu Zelených do opozice vytvořily velkou koalici, což by mohlo vést k přijetí takového volebního zákona, jenž by byl nepřátelský vůči malým stranám, jenže jeho oponentní mohli stejně přesvědčivě argumentovat, že velká koalice by měla problém vůbec se dohodnout na základních prioritách vládnutí, natož aby měnila volební systém.
Když Bursík vysvětloval po krajských volbách a prvním kole senátních voleb příčiny neúspěchu, vypouštěl tolik virtuální mlhy, že kdyby byla skutečná, nebylo by ho ve studiu ani vidět. Podle něj strana prý neuspěla zejména proto, že dvě velké strany zpolarizovaly politickou situaci. Nebo proto, že nedokázala vysvětlit svůj program. Kandidáti do krajských zastupitelstev byli prý kvalitní, ale jsou zatím nezkušení. Je nutné s nimi pracovat, jakož je obecně nutné stranu trpělivě zezdola budovat.
Bursík se také ohradil proti údajnému vystavování účtů v polovině vládního angažmá. Tvrdí, že v polovině svého vládnutí je nepopulární každá vláda, protože nepopulární reformy uskutečňuje v prvních dvou letech vládnutí. Pokud mu členská základna strany, jakož i voliči Zelených dají čas, uvidí, že se jeho politika vyplatí.
Když podobným argumentům naslouchá někdo, kdo není se Zelenými emocionálně spjat, nemůže se nedivit nad mírou Bursíkova v lepším případě účelového mlžení, v horším případě naprostého sebeobelhávání. Hlavní příčina současné tristní situace strany je totiž tato: Aby mohli být Zelení ve vládě vedené Občanskými demokraty, museli se skutečně začít chovat jako jakési „béčko“ ODS. A jakkoliv se Bursík snažil, aby toto „béčko“ mělo lidskou tvář, bylo jasné, že v okamžiku, kdy neuspěje u voličů vládní politika, určovaná především právě ODS, budou mít Zelení problémy. Jinými slovy: v okamžiku, kdy dostane na frak „áčko“, odnese to „béčko“ ještě mnohem citelněji.
Problémem Zelených je, že zatímco velká a mocná strana, jakou je ODS, se z porážky po čase vzpamatuje, malá parlamentní strana, jež se pohybuje okolo hranice volitelnosti, se vzpamatovat nemusí.
Bursík tvrdí, že za neúspěch může i skutečnost, že prý k volbám nepřišli v dostatečném počtu voliči Zelených. Jenže je otázka, zda tyto voliče strana ještě vůbec má.
Když se totiž Bursík rozhodnul na zářijovém sjezdu strany vyřešit nejednotnost strany eliminací opozice, přičemž neváhal použít ne příliš demokratické metody, zajistil si sice nad stranou kontrolu, ale možná ztratil tradiční zelené voliče, kteří podporovali politiky, jako je Kuchtová. Jinými slovy: skutečnost, že poražené křídlo zůstalo i po sjezdu ve straně, ještě vůbec neznamená, že straně zůstali věrní také voliči, kteří toto křídlo podporovali.
Bursík a jeho spojenci mohou tedy analyzovat volební výsledky, jak chtějí, ale jedné skutečnosti neuniknou: situace Zelených bude o to horší, oč déle setrvají ve vládě, která je nejen dost vzdálená jejich idejím, ale je také založená na politickém přeběhlictví. Tento morální relativismus ustojí možná velká strana, jako je ODS, ale ne malá strana, kterou mnoho lidí v roce 2006 volilo jako alternativu k prohnilému politickému establishmentu.
Bursík se ovšem již zřejmě rozhodnul, že s Topolánkem vydrží až do konce. To ho ctí, pokud jde o jeho loajalitu, ale pro Zelené to nejspíš znamená další propad. Je tudíž možné, že Zelené v příští Poslanecké sněmovně už neuvidíme.
ČRo 6, 23.10.2008