George W. Bush dokázal během osmi let svého prezidentství to, co žádný americký prezident před ním: téměř zničil kdysi mohutný rezervoár „soft power“, který z USA, navzdory mnohými nenáviděnému velmocenskému postavení země, činil zdroj celosvětové inspirace. I mnozí z těch, kdo Ameriku kritizovali coby vývozce nového typu imperialismu, který bez skrupulí hájí globálně především své vlastní zájmy, byli často očarováni americkým životním stylem, svobodomyslností vnitřních poměrů, či universalistickým nábojem americké pop-kultury.
Pokud USA kdy byly imperiální mocí, měli jsme co do činění, jak upozorňovali neomarxisté, s novým typem imperialismu, založeným nikoliv na dobývání nových teritorií vojenskou silou, ale spíše na hegemonii dosahované s pomocí již výše zmíněné „měkké moci“. Tento vliv měl ovšem kořeny nejenom v americké schopnosti vyvážet svou kulturu či technologie, ale také v chování amerických vlád.
Už přinejmenším od dob prezidenta Wilsona totiž Amerika sice nepokrytě hovořila o nadřazenosti svého politického uspořádání v podobě demokracie, a nijak neskrývala záměr demokracii coby nejlepší možné politické zřízení vyvážet do zbytku světa, ale teprve Bush se pod vlivem neokonzervativců rozhodnul, že bude demokracii vyvážet silou. Ačkoliv Amerika dokázala „vnutit“ demokracii jiným zemím už v minulosti, stalo se tak skoro vždy v důsledku totální porážky nepřítele ve válce, do níž byly USA vtaženy téměř proti své vůli.
Počínání Bushovy administrativy se od vývozu demokratických hodnot v minulosti lišilo i svým étosem. Podobalo se v lecčems křižáckému tažení. Bushova vláda se dala cele do služeb „dobra“ vyjadřovaného ve quasi-náboženské terminologii.
Je sice pravda, že se k podobnému slovníku ve své obhajobě demokracie občas uchylovaly i předešlé americké vlády, ale jejich počínání bylo přece jen více zakotveno v přesvědčení o universalismu lidských práv a občanských svobod, které se Západu pod vedením USA podařilo vtělit do mezinárodních konvencí. Administrativa Bushova předchůdce v Bílém domě, Billa Clintona, dokázala před mezinárodním společenstvím obhájit své vojenské angažmá na Balkáně, protože ho opřela o mezinárodní právo a doktrínu lidských práv.
Chyba se stala už na začátku
Bushovo neúspěšné prezidentství předurčil už způsob, jímž se ujal své funkce. Prezidentské volby v roce 2000 zůstanou už navždy temnou skvrnou na moderní americké demokracii. Ačkoliv Bushův demokratický protikandidát Al Gore vyhrál o několik set tisíc hlasů více, v souladu s pravidly amerického systému rozhodovalo hlasování podle států, o němž při vyrovnanosti obou kandidátů rozhodl stát Florida, kde byl guvernérem Bushův bratr. Skutečnost, že se právě v tomto státě nepočítaly, údajně kvůli problémům s volebními zařízeními, tisíce hlasů voličů etnických menšin, kteří byli spíše voliči Gora, vyvolala spekulace o manipulaci voleb.
Nakonec, jak známo, musel rozhodnout Nejvyšší soud USA, v němž měli většinu konzervativní soudci. Soud nakonec volby na Floridě uznal, a de facto tak vyhlásil Bushe prezidentem.
Největším problémem v této situaci ovšem nebyly otázky o nelegálnosti voleb na Floridě. Amerika ctí vládu zákona a rozhodnutí Nejvyššího soudu nakonec uznal i Gore.
Problémem bylo, že Bush, navzdory křehkému vítězství, které rozdělilo Ameriku doslova napůl, se pod vlivem neokonzervativců a náboženské pravice pustil do silového uskutečňování své agendy. Místo toho, aby se Ameriku pokusil v dané chvíli sjednotit, rozhodl se svůj konzervativní program vnutit i té polovině Ameriky, která—ještě stále otřesena pochybnými volbami—stála k Bushovi v silné opozici.
Toto téměř úplné rozdělení Ameriky pak charakterizovalo celé Bushovo prezidentství. Země, jež byla v minulosti zbytku světa vzorem v tom, jak lze v demokratickém dialogu překonávat hluboké názorové rozdíly, se polarizovala do dvou vzájemné téměř nepřátelsky naladěných táborů, které byly v symbolické rovině reprezentovány „červenými“ státy, jež podporovaly Bushe, a „modrými“ státy, jež podporovaly Gora a ve volbách v roce 2004 Johna Kerryho.
Bush ke své politicky misi od začátku přistupoval jako k misionářskému tažení. Jeho cílem nebylo Ameriku pragmaticky spravovat, a ponechat přitom prostor různým názorům, ale Ameriku změnit. Tato změna měla přitom náboženský podtext.
11. září 2001
Je otázkou, jak by se Bushovo prezidentství vyvíjelo, kdyby 11.září 2001 nedošlo k teroristickým útokům na Světové obchodní středisko v New Yorku a Pentagon ve Washingtonu. Jisté je, že v šoku způsobeném těmito útoky Amerika, včetně mnohých Bushových odpůrců, na čas podlehla militantní quasi-náboženské rétorice, v níž byla „válka s terorismem“ vykreslována jako osudový souboj dobra se zlem, jako mise, na jejímž výsledku záleží osud „svobodného“ světa.
Ve skutečnosti měla Amerika co do činění s nepřítelem, který nepředstavoval pro západní svět zásadní nebezpečí. Teroristé z řad islámských fundamentalistů mohli sice způsobit smrt mnoha lidí, ale jejich útok na Ameriku, potažmo západní demokracie, byl, jak se později ukázalo, mnohem více bojem o vliv v islámském světě, kde až do útoků na USA byli fundamentalisté marginálním hnutím. Pokud mohli mocné západní civilizaci skutečně ublížit, bylo tomu tak jedině za předpokladu, že by se Západ nechal vyprovokovat k reakcím, jež by omezily to, co ho činí silným: občanské svobody a pluralismus.
Naneštěstí už některé z prvních reakcí Bushovy administrativy naznačovaly, že Amerika půjde cestou nepřiměřeného posílení vnitřních bezpečnostních složek na úkor občanských svobod. Navíc se Bush pokoušel využít nálad po 11. září k posílení své quasi-náboženské agendy i v USA.
Jeho dalším osudovým selháním bylo výrazné posílení amerického unilateralismu. Ačkoliv teroristé zaútočili 11. září 2001 na USA jako na symbol Západu, Bush pojal boj s terorismem především jako souboj mezi USA a jakousi říší zla. Z konfliktu, který by se dal při jisté benevolenci popsat jako souboj mezi hodnotami jistého typu náboženského fundamentalismu, v tomto případě islámského, a hodnotami občanského a politického pluralismu Západu, se tak stal souboj mezi „nadnárodním terorismem“ a americkými hodnotami, což dalo Bushovu tažení nacionalistický podtext.
Navíc jeho quasi-náboženská rétorika občas vytvářela dojem, že ve skutečnosti jde o souboj dvou náboženství, přičemž možný výsledek tohoto souboje byl diskutován v téměř eschatologickém jazyce. Někteří analytici, jak například bývalý poradce prezidenta Cartera Zbigniew Brzezinski, argumentují, že Bush nastolil cíleně atmosféru strachu, jež mu pak pomohla ke znovuzvolení v roce 2004.
Irák
Tento kontext, doplněný neokonzervativním pokřivením tradičního amerického wilsoniánství o doktrínu přípustnosti vývozu demokracie silou, také sehrál neblahou roli v útoku na Irák na jaře 2003. Režim Saddáma Husajna byl bezpochyby „adeptem“ pro vojenský zásah už proto, že dlouhodobě porušoval mezinárodní právo, rezoluce Organizace spojených národů, i lidská práva. Byl to vražedný režim, který bylo možné odstranit bez velké roztržky v mezinárodním společenství, kdyby měla Bushova administrativa vůli hledat spojence a chtěla interpretovat zásah v Iráku v podobném jazyce, který Američané použili v humanitárních intervencích na Balkáně.
Jenže útok na Irák se odehrál nikoliv pod vlajkou obrany lidských práv a mezinárodního práva, což by bylo téma schopné spojit přinejmenším většinu západních zemí, ale pod vlajkou obrany amerických národních zájmů. Jako konkrétní záminka pak posloužily nepravdivé údaje o přítomnosti zbraní hromadného ničení v rukou iráckého režimu.
Je možné, že by se i za těchto okolností nakonec mohlo Bushově vládě podařit iráckou invazi obhájit, jenže celá operace byla zpackaná i logisticky.
Poměrně malý počet vojáků, který Amerika při své obrovské vojenské převaze mohla použít, sice dokázal vyhrát válku, ale zdaleka nestačil k nastolení stabilních poměrů v Iráku. Země, která se podle neokonzervativců měla stát příkladem demokratické stability do té míry, že demokracii budou dobrovolně žádat lidé i v dalších státech regionu, se stala centrem hospodářského a politického rozvratu.
Ačkoliv útok na Irák, na rozdíl od předchozího útoku na Afghánistán, zcela vybočoval z logiky boje s mezinárodním terorismem, protože sekulární Saddámův režim rozhodně nebyl přirozeným spojencem Al Kájdy, neschopnost okupačních sil konsolidovat situaci v zemi nakonec učinila z Iráku bitevní pole mezi teroristickými skupinami a „demokratickým“ režimem nastoleným okupačními silami. Útok v Iráku, který do značné míry obešel mezinárodní právo, navíc zasadil vážnou ránu transatlantickému spojenectví. Vztahy mezi tradičními spojenci USA v západní Evropě a Bushovou administrativou byly pod dlouhou dobu na bodu mrazu.
Ještě vážnější byly ovšem celosvětové škody napáchané na americké prestiži. Vlna antiamerikansimu, která postupně sílila po útoku na Irák, je možná nejtragičtějším Bushovým dědictvím. Amerika přestala být atraktivním příkladem pro celou jednu generaci mladých lidí nejen v zemích, které nebyly USA nikdy nakloněny, ale i například v Evropské unii. Trvání na „tvrdé síle“, spojené s ochotou použít takovou sílu bez ohledů na mezinárodní společenství, zásadně změnily obraz USA na zemi, která zneužila situace po konci studené války k bezohlednému prosazení svých sobeckých zájmů na úkor zbytku světa.
Zatímco v minulosti dokázaly USA zbytek světa vesměs přesvědčit, že obhajoba amerických národních zájmů je totožná se zájmy přinejmenším svobodného světa, Bushovy USA se ocitly v izolaci. Když pak USA nebyly ani schopny přetavit svoje rychlé vojenské vítězství v Iráku do vytvoření prosperující demokracie na středním Východě, a jejich angažmá se dokonce postupně měnilo v potupné fiasko, bylo dílo zkázy na americké prestiži ve světě dokonáno.
Ekonomická krize
K neúspěchu Bushovy vlády přispěly nemalým dílem i neurovnané ekonomické poměry v USA. Břemeno financování iráckého dobrodružství se nakonec ukázalo být příliš velkou zátěží i pro největší ekonomiku světa.
Navíc Bush se hned po svém nástupu do funkce pustil do naplňování svých předvolebních slibů o radikálním snížení daní, což mělo v kombinaci s rostoucími náklady na válku devastující dopady.
Nemalé rozpočtové přebytky vytvořené Clintonovou administrativou byly rychle spotřebovány. Bush po sobě zanechá největší deficit v historii USA.
Součástí obrazu je i klesající hodnota amerického dolaru, která byla do jisté míry podporována záměrně, neboť měla pomoct americkým exportům.
Jenže síla měny není jen ekonomický, ale i politický faktor. Nic necharakterizuje v symbolické rovině úpadek USA v současném světě lépe než jejich oslabující měna.
Hypotéční krize, k níž přispěla celková slabost ekonomických poměrů, pak dokonala dílo zkázy. Bush končí v úřadě v situaci, kdy se Amerika ocitla v recesi, a kdy musely být konzervativní vládou znárodněny největší společnosti obchodující s hypotékami, aby se předešlo pádu do deprese.
Něco pozitivního?
Chmurné hodnocení Bushovy éry si samozřejmě vynucuje otázku, zda přece jen nelze najít i některá pozitiva. Jenže ta se hledají opravdu těžce. Jisté zlepšení situace v Iráku v poslední době je jistou nadějí, že by se stabilizace země mohla nakonec podařit, jenže pro mnohé přišla příliš pozdě.
Tím nejpozitivnějším, co po sobě Bush—v průzkumech dnes jeden z nejméně populárních prezidentů v historii USA—zanechá, je tak chuť ke změně. Zejména konec Bushovy éry vedl k jisté katarzi, jejímž výsledkem je velká touha po jiných poměrech v USA, což se koneckonců projevilo i v klání o prezidentský úřad. Většina Američanů i jejich tradičních spojenců věří, že situace Ameriky se po Bushovi může jen zlepšit. Bush se tak nakonec, paradoxně, a pro něj smutně, stal zdrojem zvláštního druhu optimismu.
Přítomnost, podzim 2008