Letošní krajské volby a volby jedné třetiny senátorů se od těch předešlých v několika směrech zásadně odlišovaly, v některých svých aspektech ale zůstávají stejné. Podívejme se nejprve na společné jmenovatele.
Zdá se, že se v České republice začíná ustalovat zvyk proměňovat krajské i senátní volby v polovině vládního období v hlasování o vládě. Regionální rozměr je potlačen snahou voličů vystavit vysvědčení vládě. Není to samozřejmě jen české specifikum, ale česká společnost má v každém případě před sebou ještě dlouhou cestu, než začne zejména krajské volby vnímat jako soutěž, v níž by měla v tom kterém kraji zvítězit strana, jež nabízí nejlepší recepty pro budoucnost daného kraje.
Ve všech krajských volbách se tak zatím opakuje stejný vzorec voličského chování: vítězí—a to poměrně jednoznačně—strana nebo strany, které jsou v opozici. V roce 2000 tak jednoznačně zvítězila opozičně-smluvní Občanská demokratická strana a opoziční lidovci nad vládní sociální demokracií. Stejný vzorec se opakoval v roce 2004, kdy ODS, tentokrát už ve skutečné opozici, ještě posílila, a kraje, s výjimkou Jihomoravského, zcela opanovala.
Kupodivu podobný vzorec voličského chování lze vystopovat i ve volbách senátních. I v senátních volbách zatím povětšinou vítězili kandidáti stran, které byly v opozici. V roce 2000 si velmi dobře vedla opoziční Čtyřkoalice, v roce 2002 ODS a nezávislí, v roce 2004 opět jednoznačně ODS. Jedinou výjimkou je rok 2006, kdy kandidáti ODS byli nejúspěšnější, ačkoliv byla ODS vládní stranou. Zdá se ale, že tehdy voliči částečně vyjádřili nespokojenost se skutečností, že ve volbách poražená ČSSD blokovala v situaci volebního patu mezi pravicí a levicí vytvoření akceschopné vlády.
Nové trendy
Volby v roce 2008 se vyznačovaly neobvykle vysokou volební účastí. Krajských voleb, které se konaly společně s prvním kolem senátních voleb, se zúčastnilo 42,14% voličů, druhého kola senátních voleb pak 29,9% voličů.
Pro srovnání, účast v krajských volbách v roce 2000 byla 33,64 %, zatímco v roce 2004 klesla na 29,62 %. Druhého kola senátních voleb v roce 2006 se účastnilo jen 20,7 % voličů. Zejména důležité je, že v absolutních číslech se krajských voleb v roce 2008 účastnilo o téměř milión voličů více než v minulosti.
Analytici se shodují, že příliv nových voličů je zásluha zejména ČSSD, která svojí nápaditou a agresivní kampaní dokázala k volebním urnám přilákat mnoho voličů, kteří v minulosti ke krajským volbám nepřicházeli. Na adresu ČSSD sice padají výtky o populistických heslech a přílišném zaměření kampaně na celostátní témata, ale srovnáme-li taktiku ČSSD s minulostí, je třeba připomenout, že i v minulosti se tehdy ve volbách vítězná ODS zaměřovala spíše na kritiku vlády ČSSD, než na témata striktně regionální.
Kampaň ČSSD byla nová spíše v tom, že byla svým zaměřením převážně negativní, a že dokázala zkoncentrovat nespokojenost voličů s vládou do několika velmi symbolických témat, jako jsou poplatky ve zdravotnictví. Ukázalo se, že zejména na voliče ČSSD tato taktika platila.
Pokud jde o konkrétní výsledky voleb je si třeba všimnout ještě dalších důležitých trendů. Zatímco v letošních krajských volbách nebyl celostátní rozdíl, čítající zhruba 12%, mezi vítěznou ČSSD a ODS tak velký, jako byl rozdíl mezi vítěznou ODS a ČSSD v roce 2004, kdy ODS porazila ČSSD, jež skončila ž třetí za komunisty, rozdílem 24%, v druhém kole senátních voleb byly rozdíly mezi vítěznými kandidáty ČSSD a jejich oponenty v průměru mnohem větší, než byly rozdíly mezi vítěznými kandidáty ODS a jejich oponenty v roce 2006.
Jinými slovy: zdá se, že voliči pojali i senátní volby zcela jednoznačněji jako hlasování o vládě, než tomu bylo v roce 2006. Tomu nasvědčuje i propad nezávislých kandidátů.
Polarizace
Jak krajské, tak senátní volby naznačují pokračující polarizaci české politiky. Menší strany a sdružení nezávislých kandidátů v krajských volbách, jakož i kandidáti malých stran a nezávislí v senátních volbách hráli mnohem menší roli než v minulosti.
Zejména senátní volby byly v tomto ohledu překvapivé, neboť ž samotná povaha dvojkolového většinového volebního systému nahrává osobnostem na úkor politických stran. Jenže letošní volby do Senátu se staly soutěží mezi ČSSD a ODS, kdy proti sobě stálo v druhém kole 20 kandidátů ODS a 25 kandidátů ČSSD, přičemž jeden kandidát ČSSD se stal senátorem už v prvním kole. Kandidáti ČSSD zvítězili nakonec ve 23 obvodech, ODS ve třech, a KSČM připadlo jedno senátorské křeslo.
Vedle masivního nástupu levice tak zůstane nejprominentnějším rysem letošních voleb skutečnost, že v senátních volbách voliči zcela opustili dříve časté rozhodování mezi vahou stranické příslušnosti a vahou osobnosti toho kterého kandidáta, a hlasovali jednoznačně podle stranických linií.
Důvodem není jenom již zmíněná kampaň ČSSD, která i ze senátních voleb učinila hlasování o vládě, ale také možná poněkud nešťastná skutečnost, že ODS měla po minulých volbách v Senátu absolutní většinu 41 senátorů, kteří se ovšem ve většině hlasování chovali nikoliv jako osobnosti, ale členové politického klubu. Hlasovali většinou naprosto jednotně, čímž se poněkud smazal rozdíl mezi chováním poslanců a senátorů. Reakce levicových voličů byla jasná: nejenže je třeba většinu ODS v Senátu ukončit, ale na silně stranické chování pravice v Senátu je nutné reagovat odklonem od osobností a příklonem k čistě stranickému vnímání.
Pro budoucnost Senátu není tato polarizace dobrá. Český Senát je totiž v ústavě konstruován tak, že má být jakousi radou moudrých, kteří mají vyvažovat čistě stranickou povahu Poslanecké sněmovny. Nyní se Senát ovšem stává jakousi kopií Sněmovny v tom, že i v něm se bude hlasovat převážně podle stranických linií.
Konec malých stran?
Jedním z častých tvrzení představitelů menších stran po krajských volbách je, že kromě ČSSD ztratily vlastně všechny strany. Toto tvrzení má relativizovat jejich neúspěch. Je pravdivé, ale nevysvětluje vše.
Krajské i senátní volby potvrdily, že lidovci se stále zřetelněji stávají regionální stranou, která pro jistotu v některých krajích kandidovala jen jako součást širších koalic „pro kraj“. Ztrácejí ovšem nyní i v tradičních baštách, jako je Jihomoravský kraj, kde nedokázali obhájit své privilegované postavení z minulosti. Přitom krajská a komunální politika byla pro lidovce poslední jistotou.
Výsledek lidovců v krajských volbách i naprostý propad v senátních volbách je vážným varováním pro volby do Poslanecké sněmovny. Pokud se strana výrazněji nezmění, nemusí se do příští sněmovny dostat.
Toto varování se vztahuje ještě více na zelené. Krajské i senátní volby byly pro tuto stranu naprostým fiaskem. Předseda zelených Martin Bursík se sice pokoušel neúspěch vysvětlovat například již výše zmíněnou polarizací české politiky, agresivní kampaní ČSSD, nebo tím, že se mu nepodařilo zmobilizovat voliče strany.
Jenže v případě zelených je skutečnost mnohem prostší. Zelení, kteří vstoupili do Poslanecké sněmovny v roce 2006 jako alternativa k politickému establishmentu, platí účet za Bursíkovo rozhodnutí vést stranu do vlády, navíc vlády, jejíž nepopularita byla důležitým faktorem v těchto volbách.
Všechny vládní strany doplatily na vnitřní nejednotnost a konflikty, ale zatímco ODS si coby velká a mocná strana může porážku takříkajíc dovolit, neboť i přes své vnitřní problémy se z porážky vzpamatuje, to samé neplatí o lidovcích a zelených. Jejich propad v krajských i senátních volbách je součástí sestupného trendu, který by mohl mít pro strany na hranici volitelnosti devastující účinky.
Obě menší strany doplatily krutě na to, že se účastní vlády, jejíž rétorika, určována ODS, byla ve volbách jednoznačně odmítnuta. Oficiální vládní neoliberalismus z dílny ODS není vlastní ani kmenovým voličům zelených, ani kmenovým voličům lidovců. Ani jedna z obou menších stran přitom nedokázala přitom kompenzovat tento ideový ústupek ve prospěch ODS tím, že by dosáhla výrazného naplnění svých priorit. Naprostá porážka lidoveckých snah o restituci církevního majetku je případným symbolem působení dvou menších stran v Topolánkově koalici.
Volby o vládě
V reakcích na volby jsme často slyšeli, že voliči chtěli především ukázat nespokojenost s vládou Mirka Topolánka, k čemuž prý přispěla agresivní kampaň ČSSD. Právě úloha této kampaně je akcentována jako rozhodující faktor v porážce vládních stran.
Jenže ani sebegeniálnější kampaň by nezabrala, kdyby kritická masa občanů neviděla v reálné politice témata, na která chce reagovat. A ani sebegeniálnější kampaň by nezabrala, kdyby si kritická masa voličů myslela, že ČSSD nenabízí žádnou alternativu. Bylo by těžké zmobilizovat o téměř milión voličů více než minulých krajských volbách, kdyby si většina voličů z nich myslela, že hlas pro ČSSD není nic jiného než cesta z bláta do louže.
Vládní strany by proto měly analyzovat nejenom kampaň ČSSD, jakož i selhání své vlastní kampaně, ale měly by analyzovat též programovou náplň sdělení, jež ČSSD nabídla. Odbýt tato sdělení tím, že šlo o čirý populismus, je nejlepším návodem pro stejně zdrcující porážku pravice ve volbách do Evropského parlamentu v červnu příštího roku a ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010.
Nestačí se spokojit jen s ujišťováním, že strany vládní koalice jsou nepopulární proto, že se ujaly obtížných a nepopulárních reforem. To je klišé, které by snad mohlo vysvětlit část zdrcující porážky vládních stran, ale nikoliv všechny její aspekty.
Jisté je, že letošní krajské a senátní volby, které jsou někdy označovány za volby druhého řádu, budou mít zásadní dopady. Ve všech vládních stranách odstartují, nebo už odstartovaly vnitřní konflikty, které mohou vyústit nejenom do změn ve vedení stran, ale i do rozpadu vládní koalice.
Někteří lídři vládní koalice relativizovali tlak na odstoupení vlády po krajských volbách poukazy na to, že sociálně demokratické vlády přežily v minulosti své vlastní porážky v krajských volbách. To je do určité míry pravda, ale tento argument nebere na vědomí rozsah poslední porážky. A tento argument zamlčuje skutečnost, že například po svém fiasku v roce 2004 se ČSSD vzpamatovala jen zásluhou výměny svého předsedy i premiéra.
Parlamentní zpravodaj, listopad 2008