Česká společnost ušla za devatenáct let, které uplynuly od listopadu 1989, velký kus cesty. V symbolické rovině nevyjadřuje rozdíl mezi „tehdy“ a“teď“ nic výstižněji, než skutečnost, že zatímco ještě v první polovině listopadu 1989 byla naše země obehnána ostnatým drátem, od začátku roku 2008, kdy jsme se stali součástí Schengenu, nemá Česká republika fyzické hranice.
Prezident Václav Klaus správně argumentoval ve svém projevu k 90. výročí založení Československa, že jsme se nikdy v naší historii neměli lépe než dnes. Česká republika je svobodnou, stabilní demokracií, její ekonomika je na tom zatím poměrně dobře, i navzdory světové finanční krizi. Zásluhou členství v NATO a Evropské unii nám také nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí.
Přesto není všechno tak, jak si mnoho lidí v roce 1989 představovalo. Většina občanů je nespokojena s politickou situací, zejména pak s počínáním politických stran. Ty se často chovají jako firmy s ručením omezeným, kterým jsou bližší jejich vlastní zájmy, než zájmy občanů.
Zatímco první generaci polistopadových politiků vynesla do jejich pozic historie, generace, která následovala po nich, je už produktem běžné politiky, jež v druhé polovině 90. let minulého století notně zcyničtěla. Prvním velkým zaškobrtnutím české demokracie byla opoziční smlouva, z níž se česká politika dodnes úplně nevzpamatovala.
Dalším problémem zůstává značná míra provinčnosti českých poměrů. Navzdory skutečnosti, že jsme fyzicky zemí otevřenou, a že Češi patři k největším cestovatelům v Evropě, národní mentalita zůstává ostražitá ke všemu vnějšímu. Tato podezřívavost je i důvodem komplikovaného vztahu, který Česká republika udržuje s Evropskou unií.
Zároveň panuje mnoho iluzí o našem výjimečném postavení a poslání v Evropě, které mnohým lidem znemožňuje vidět, že geopoliticky je naše země situována na jednom z nejzranitelnějších míst v Evropě—mezi Západem a Ruskem. A že každý odklon od Západu, znamená přiblížení Rusku.
Velkým problémem zůstává i náš vztah k minulosti. S pomocí lustrací jsme údajně identifikovali a potrestali protagonisty bývalého režimu, vše ostatní bylo zameteno pod koberec. Jenže minulost se vrací. Často v obludné podobě karikatur rádoby-spravedlnosti, jako tomu bylo v případě odhalení údajného udavačství spisovatele Milana Kundery.
Devatenáct let po listopadu tak zní povědomě slova Tomáše G. Masaryka, který si kdysi postěžoval, že jeho Československo má sice demokracii, ale postrádá demokraty. I nám bude trvat nejméně ještě generaci, než naši demokracii obydlí demokraté a s nimi skutečně demokratické poměry.
MF Plus, 14.11.2008