České předsednictví Evropské unie, které začalo 1. ledna a potrvá do konce června 2009, svoji oficiální agendu vyjádřilo sloganem „Evropa bez bariér“. Jenže tato idea se rodila ještě před vypuknutím světové ekonomické krize, která politický obsah českého předsednictví bezpochyby notně změní.
Je pravděpodobné, že Češi v čele Unie budou muset nakonec dost improvizovat, protože nové výzvy se v současném neklidném mezinárodním prostředí objevují téměř každý den. Jak se Česká republika těchto výzev zhostí?
Organizační versus politický aspekt
Současná vláda se začala na předsednictví připravovat poměrně pozdě, protože extrémní polarizace české politiky způsobila, že po nástupu koaliční vlády vedené Mirkem Topolánkem byl de facto rozmetán tým, který vytvořila pro přípravu předsednictví předchozí vláda, vedená sociální demokracií. Většina zemí v minulosti potřebovala pro přípravu předsednictví 3 roky. Česká republika musela tento úkol zvládnout za rok a půl.
Přesto lze předpokládat, že se Češi po organizační stránce zhostí předsednictví poměrně úspěšně. Už proto, že tradičně vynikáme schopností improvizovat.
Je ale možné, že velké státy EU budou k organizačním schopnostem bývalého sovětského satelitu skeptické, a řada akcí se tak nakonec uskuteční pod jakousi společnou patronací „staré“ Evropy a českého předsednictví.
Politický aspekt předsednictví je pro Českou republiku poněkud problematičtější. Nabídnout zbytku Unie kvalitní politický „leadership“ by v kontextu současné krize bylo obtížné pro kteroukoliv zemi. Předsednická země, která přichází s nálepkou nového člena, nota bene z bývalého sovětského bloku, je v situaci mnohem složitější.
Bohužel tímto konstatováním výčet českých handicapů nekončí. Češi si pro sebe vykopali hlubokou jámu, z níž se jen těžko vyškrábou, když současná vláda, vedená Občanskou demokratickou stranou, přijala hned po svém nástupu tvrdou opoziční rétoriku občanských demokratů ve vztahu k EU. Obtíže se změnou euroskeptické rétoriky byly sice možná pochopitelné v případě strany, která strávila osm let v opozici, kde se vymezovala vůči vládnoucí ČSSD i s pomocí svých kritických postojů k EU.
Na druhé straně, neschopnost vzdát se euroskeptických postojů ve prospěch pragmatické linie dostatečně rychle, způsobila, že Česká republika byla v roce 2007 vnímána jako spojenec problematického Polska, dominovaného v té době bratry Kaczynskými. Toto jednání vtisklo České republice určitý image, který přetrvává dodnes, ačkoliv se vláda i ODS v roce 2008 staly ve svých postojích k EU mnohem realističtější.
Pomalý přechod k pragmatičtějším postojům souvisel s vnitřní situací v ODS. Ta byla ideově mnoho let utvářena Václavem Klausem, který si po svém odchodu z čela strany v roce 2002 podržel poměrně silný vliv na dění ve straně. Nový předseda strany Mirek Topolánek neměl dokonce ani po svém nástupu do funkce premiéra v roce 2006 dostatečně jasno v otázce, kolik lidí vlastně podporuje jeho stranu kvůli Klausovi.
ODS se tak několik let potýkala s politicky schizofrenní situací. Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazovaly, že voliči ODS jsou převážně proevropští, ale post-klausovské vedení strany—možná kvůli obavám ze střetu s Klausem–udržovalo euroskeptickou linii. Tato schizofrenie bude možná na ústupu po Klausově teatrálním odchodu z funkce čestného předsedy strany na sjezdu ODS v prosinci 2008, ale i tak straně nějakou dobu potrvá, než se strana ze zaběhlých myšlenkových šablon vymaní.
Lisabonská smlouva
Výrazným handicapem pro politickou dimenzi českého předsednictví se tak stala—vlastně dosti symbolicky–Lisabonská smlouva. Ačkoliv tuto smlouvu, jež má nahradit odmítnutou evropskou ústavu, za Česku republiku vyjednal a podepsal pragmatický Topolánek, který ve funkci premiéra pochopil, že si nevystačí s rétorikou zděděnou z dob, kdy byla ODS v opozici, značná část strany, včetně senátorů a poslanců zvolených za ODS, zůstávala ke smlouvě skeptická.
Rozhodnutí senátorů za ODS poslat smlouvu k Ústavnímu soudu, aby přezkoumal slučitelnost některých jejích částí s českou ústavou, bylo do značné míry výrazem vnitřní rozpolcenosti strany. Bylo i zdržovací taktikou. Pro Topolánka byl tento krok svým způsobem výhodný, protože věděl, že v případě, že Ústavní soud nenajde rozpory Lisabonské smlouvy s českou ústavou, bude schopen přesvědčit více zákonodárců z ODS, aby smlouvu podpořili.
Jenže tyto aspekty českých postojů k Lisabonské smlouvě a EU, které jsou produktem poněkud byzantských poměrů na domácí politické scéně, se jen těžko vysvětlují a obhajují za českými hranicemi, takže kvůli odkladům ratifikace Lisabonské smlouvy byl v zahraničí jen posílen problematický obraz České republiky. Ten dále oslaboval důvěru zbytku EU ve schopnost Čechů Unii efektivně vést.
V tomto kontextu bylo zejména problematické, že k úspěšnému přijetí Lisabonské smlouvy bude zapotřebí pomoci Irsku najít kompromisy, které by změnily pohled irských voličů na Lisabonskou smlouvu v druhém referendu. Zbytek EU se po právu obával, že předsednická země, jež sama Lisabonskou smlouvu neratifikovala, bude mít v tomto ohledu značné problémy.
Vratká pozice vlády
Ke zlepšení obrazu České republiky příliš nepřispěla ani skutečnost, že se ke konci roku 2008 stala Topolánkova vláda de facto menšinovou. Po krajských a senátních volbách, v nichž strany vládní koalice utrpěly zdrcující porážku, přestalo být jasné, jakou podporu vláda vlastně má. Situaci dále zkomplikoval kongres ODS, na němž došlo k roztržce nejenom Topolánka s Klausem, ale obecně topolánkovského křídla s podpůrci Klause.
Opoziční ČSSD byla sice ochotna uzavřít s vládou podobu předsednictví smír, ale kvůli neústupnosti na obou stranách, nebylo takové dohody dosaženo před začátkem předsednictví. Vláda se tak ujala své předsednické role v EU s reálnou hrozbou v zádech, že jí může být vyslovena nedůvěra.
Ačkoliv zbytek EU se nezabýval detaily české politické krize, přesto se v ostatních zemích EU ozývala varování, že se předsednictví EU ujímá vláda, která nemá pod kontrolou ani situaci doma.
Eurozóna
Politickou pozici České republiky v čele EU oslabila i již zmíněná ekonomická krize. Bylo totiž jasné, že navzdory agendě, kterou si Česká republika vytýčila jako svůj cíl, budou nejzávažnější problémy v roce 2009 souviset s ekonomickými otázkami a s otázkami evropských financí. Předsednická země, která není členem eurozóny, a která ani ještě nestanovila datum přijetí eura, se tak automaticky ocitla ve vážném nebezpečí, že ať si to přeje či ne, bude během jejího předsednictví existovat jistá dvojkolejnost, protože členské země eurozóny budou mít vlastní agendu.
Prezident Klaus
Výrazným specifikem českého předsednictví byl už na jeho počátku fakt, že v čele země stojí politik, který se netají svou skepsí k další evropské integraci a svým odporem k Lisabonské smlouvě. Ačkoliv podle ústavy je hlavou výkonné moci premiér, který je ze své funkce během předsednictví prezidentem EU, mnozí zahraniční pozorovatelé samozřejmě nevědí, jak přesně česká ústava definuje rozložení moci mezi prezidentem a premiérem.
A i kdyby to věděli, mají nejrůznější kontroverzní prohlášení prezidenta potenciál způsobit škodu. To se koneckonců začalo projevovat už před začátkem českého předsednictví, kdy se Klaus například dostal do ostrého konfliktu s delegací europoslanců. Některá zahraniční média přestala zcela respektovat protokolární zdvořilost vůči hlavě českého státu a vykreslovala Klause jako extrémistu, který může Unii značně uškodit.
Politická autorita?
Výčet politických handicapů českého předsednictví naznačuje, že nikdo, možná ani vládní tým, neočekával, že Česká republika bude schopna nabídnout Evropě skutečný politický leadership, opřený o potřebnou mezinárodní autoritu. Vládní tým si navíc zbytečně zkomplikoval svojí situaci, když jako slogan pro informační kampaň o českém předsednictví vybral dvojsmyslné heslo „Evropě to osladíme“.
Autoritu českého předsednictví také do značné míry určí, zda český parlament ratifikuje Lisabonskou smlouvu už v první polovině předsednictví. Pokud se tak nestane, bude mít česká diplomacie slabou pozici zejména při jednání s Irskem o opakování referenda o Lisabonské smlouvě.
Na druhou stranu měl do jisté míry pravdu místopředseda vlády Alexandr Vondra, když naznačil, že nízká očekávání spojená s českým předsednictvím mohou být nakonec jistou výhodou. Země může příjemně překvapit.
Mnohé bude záviset na tématech, která se vynoří jako ústřední. Česká republika se může z různých důvodů ukázat coby efektivní moderátor některých mezinárodních krizí, protože si během posledních let například vysloužila pověst zastánce lidských práv proti diktátorským režimům. Navíc: některým vládám v krizových oblastech se o poznání snadněji jedná s představiteli menších zemí EU, ač dočasně zaštítěných unijním předsednictvím, než s představiteli zemí mocných.
Jakou politickou autoritu si během předsednictví Česká republika nakonec získá, bude záviset především na diplomatických schopnostech vládních představitelů. Jejich situace bude ovšem obtížná, protože v poměrech českého politického provincialismu se téměř každé, jakkoliv důležité mezinárodní téma, stává předmětem domácích politických tahanic. I proto bude úspěch či neúspěch předsednictví nejenom vysvědčením pro vládu, ale i pro schopnost politické opozice počínat si alespoň občas státnicky.
Psáno na konci roku 2008 pro zimní číslo čtvrtletníku Přítomnost