V diskusi, která se rozpoutala po zavedení kanadských víz převládá snaha kritizovat Kanadu nad snahou poctivě se zamyslet nad tím, zda česká většinová společnost a stát nějakým způsobem přece jen nepřispívají k tomu, že Romové od nás hromadně utíkají.
Někteří z těch, kteří se nad touto otázkou přece jen zamýšlejí, mezi nimi i respektované novinářské osobnosti, dost často nakonec odbudou vše tím, že odchod Romů je organizovaná záležitost, na které vydělávají různé organizované skupiny či agentury.
Takže se vlastně nic neděje. Romové se v Česku mají poměrně dobře, diskriminace a útoky na ně nejsou systémové záležitosti, ale jen výjimky. Utíkají prostě za vidinou lepší ekonomické situace. Jejich „vypočítavost“ způsobila problémy „nám“, příslušníkům většinové společnosti, kteří si teď musí pracně shánět víza až někde ve Vídni.
Co na tom, že i většina lidí, kteří emigrovali (třeba do Kanady) během komunistického režimu, neutíkala jen ze specifických politických důvodů, či z důvodů konkrétní represe, ale šla prostě za „lepším“ (jakkoliv ke komunistickému režimu měli samozřejmě odmítavý vztah nebo se ho báli). Proto také naprostá většina českých emigrantů v USA a Kanadě obdržela status uprchlíka, nikoliv politický azyl. A i proto je trochu laciné Romům teď vyčítat „ekonomickou“ emigraci, protože i u nich je útěk před sociálními a politickými aspekty současného systému těžko rozlišitelný od čistě ekonomických.
A i kdyby mnozí z nich utíkali pouze proto, že vidí jako beznadějnou zejména svojí ekonomickou situaci a věří, že v Kanadě budou mít oni (a hlavně jejich děti) lepší šance, měli bychom se ptát, proč Česká republika nedokáže zajistit pro tuto menšinu když už ne šance srovnatelné (Kanada je podstatně bohatší), tak alespoň perspektivu, že se věci zlepší.
V argumentech českých politiků a některých komentátorů panuje v tomto ohledu podivný zmatek: na jedné straně se proti zavedení víz Kanadou brání tím, že Česko je přeci vyspělá demokratická země, člen Evropské unie (který dokonce nedávno přes obstrukce prezidenta přijal anti-diskriminační zákon), na straně druhé nedokáží uspokojivě vysvětlit, proč tedy čeští Romové prchají do jiných demokratických zemí, s jejichž standardy můžeme prý klidně soutěžit.
Odpověď na tuto otázku obvykle zní, že na vině je především špatný (tedy málo přísný nebo příliš štědrý) imigrační systém Kanady, což prý jenom potvrzuje skutečnost, že důvody pro romský exodus jsou jen ekonomické. Dokonce natolik ekonomické, že jim prý ani nejde o možnost lepšího uplatnění, ale hlavně o podojení kanadského sociálního systému. Jenže lze namítnout několik „jenže“.
Například to, že rozhodnutí emigrovat není jako rozhodnutí koupit si v samoobsluze chleba. Člověk, který se k takovému rozhodnutí dopracuje (i kdyby byl „sváděn“ agenturami, které s emigrací obchodují), ví, že se vzdává na dlouhou dobu pravidelných kontaktů se širší rodinou, přáteli, že bude jazykově dlouho vyloučen z nové společnosti—prostě, že ztratí domov. Stejně jako tomu bylo se spoustou emigrantů během komunismu, důvody takového kroku musí být v konečném součtu hlubší, než jen naděje, že se budu mít ekonomicky o něco lépe.
Dalším „jenže“ je skutečnost, že Romové neodcházejí jen do Kanady. Existuje nemálo Romů, kteří potichu odešli do jiných zemí Evropské unie. Většinou si našli práci, jejich děti chodí do běžných (nikoliv zvláštních) škol. Toto jejich začlenění je odpovědí na ekonomicko-darwinistické teorie některých českých neoliberálů, kteří nám de facto podsouvají, že Romové v Česku nepracují převážně proto, že nechtějí. Že nedokáží využít údajně rovné šance, které se nabízejí nám všem.
Kvalita demokracie se ovšem pozná nikoliv podle toho, jak funguje většina, jaké má na své příslušníky nároky, ale jak se chová k menšinám. Menšiny mohou být handicapované už tím, že se potýkají s předsudky. Kolik Romů by mohlo vyprávět stejný příběh: najdou inzerát firmy hledající zaměstnance, zavolají, práce je, mají přijít. Když přijdou, práce najednou není, místo je už prý obsazené.
V super-liberálních USA tento problém už dávno vyřešili opatřením, při němž se naší neoliberálové osypávají: afirmativní akcí (tedy jistou formou „pozitivní diskriminace“). Zejména státní firmy, jako například pošta, ale také university přijímaly příslušníky menšin na základě kvót. Kdybychom četli některé americké komentátory v šedesátých letech, kdy se afirmativní akce spustila, zjistili bychom, že jejich komentáře, schovávající se za ekonomický liberalismus, byly stejně latentně rasistické, jako jsou některé komentáře, jež si můžeme dnes přečíst u nás.
Od afirmativní akce se dnes v USA upouští, protože splnila účel. Vznikla černošská střední třída i elita. Dnes je prezidentem USA Barack Obama.
V Kanadě se k příslušníkům menšin chovají podobně. Většina příliš nebrblá, už dávno pochopila, že je to i v jejím dlouhodobém zájmu.
I v České republice bychom měli začít především u sebe a nesvalovat vinu na Kanadu nebo nedostatek solidarity v EU. Pokud jde o to druhé, Česká republika proslula nedostatkem solidarity, když si vyjednala víceméně sólově bezvízový režim s USA způsobem, který pomohl Američanům zpřísnit bezvízový režim i pro staré členské země. Stejně egoistickým způsobem jsme ve vztahu k EU vyjednávali o americkém radaru. Nikdo by se nemohl divit, kdyby se k nám teď EU otočila zády.
Pokud jde o svalování viny na jiné, zdá se, že je to jev zakořeněný poněkud hlouběji v české národní povaze. Národ tak dlouho utlačovaný a vyhnaný na periférie různých impérií (habsburského, ruského) si vytvořil zvláštní ideologii vlastní výjimečnosti. Jsme v celé řadě prostě jednička, jenom nám nikdo nerozumí. Ve skutečnosti se dost často ukáže, že jsme spíše, jak se hezky odráží v názvu nedávno publikované knihy Jana Macháčka, a jak se ukázalo během českého předsednictví EU, „mistři světa, amoleta“.
Možná není náhodou, že v průzkumech veřejného mínění zkoumajících oblibu různých národů a národností, mají Češi ze všech nejraději sebe. V takovém sebestředném pohledu na svět je ovšem těžké vůbec se snažit pochopit, že se snad u nás dějí chyby, které—když je Česko teď oficiálně uznaná evropská demokracie—by mohly jít za rámec toho, co se děje v jiných západních zemích.
A tak se hledají chyby především v Kanadě, v tajemných sítích obchodníků s nespokojenými menšinami, ve vypočítavosti Romů, a málo se mluví o tom, že k situaci, v níž tisíce romských rodin sbalí kufry a odejdou, přispívá jistá společenská atmosféra, v níž se většina Romů musí cítí tak, že oni a jejich děti nemají v tomto státe žádnou šanci. A nejenom to.
Vědí také, že když někdo podnikne na jejich obydlí žhářský útok, nejspíš se to nevyšetří, věc bude odložena. Když budou náckové pochodovat k romskému sídlišti, aby „udělali pořádek“, kromě skupinek anarchistů to nechá většinu společnosti lhostejnou. A když jakási starostka začne konfiskovat sociální dávky neplatičům, vynese jí to až na volitelné místo do Poslanecké sněmovny.
Dobrým měřítkem toho, jak u nás diskuse o těchto problémech funguje, je už samotný jazyk diskuse. V médiích se docela běžně mluví o Češích a Romech. Už to, že výše zmíněné průzkumy obliby různých národů rozlišují mezi Čechy a Romy, je symptomatické, protože Romové jsou ve většině čeští občané. V diskusích se často prostě nemluví o většinové společnosti a Romech, nebo o většinové společnosti a romské menšině. Toto rozlišení je přitom důležité, protože Romové jsou Češi!
Pokud jsme skutečně onou moderní demokracií, za níž se považujeme, pak není možné stát definovat etnicky—tedy že jsou zde Češi a pak ti ostatní. Každý, kdo má české občanství, je ve státoprávním smyslu Čech. Všechna občanská práva, až na právo volit v národních volbách, mají i lidé s trvalým pobytem.
Časté definování státu a jeho vztahu k menšinám jakýmsi „etnickým“ češstvím je jedním ze znaků, kterým se nedospělá demokracie odlišuje od vyspělé demokracie. Do Kanady neutíkají převážně jacísi cizinci, kterým se „u nás“, přes „naší“ velkorysost nelíbilo. Utíkají Češi, kteří jsou shodou okolností převážně příslušníky jedné menšiny. Měli bychom se poctivě ptát proč a začít s tímto tázáním ne v Kanadě, ale doma.