Čeští euroskeptici jsou po ratifikaci Lisabonské smlouvy poněkud hysteričtí. Prezidentův tajemník Jakl nejprve po prezidentově podpisu Lisabonu tajemně (jak se na tajemníka sluší) naznačil, že „boj neskončil“. Vicekancléř Petr Hájek v roli jakéhosi politického hermeneutika neméně tajemně naznačil, že prezidentova slova o tom, že Lisabonskou smlouvou ztrácí Česká republika suverenitu, v kombinaci s (vynucenou) ratifikací nemilovaného dokumentu, mohou znamenat, že pan prezident bude coby jeden z klíčových politických hráčů u nás usilovat o vystoupení z EU, které Lisabonská smlouva umožňuje.
Někdejší Klausův spolupracovník Petr Mach, který nyní vede euroskeptickou stranu, jež i s Klausovou nepřímou podporou zcela propadla ve volbách do Evropského parlamentu, je otevřenější: vystoupení z EU bude nyní programem jeho pidistrany.
Silnými slovy a varováními nešetří ani ostatní známí euroskeptici. Ekonom Pavel Kohout se ve svém blogu snaží naznačit s pomocí fotografie pozadí slavné sochy Davida ve Florencii, kam prý směřujeme po ratifikaci Lisabonské smlouvy. Jan Zahradil se pro změnu rozepsal o tom, jak se prý po podpisu Lisabonu, jehož ratifikace byla údajně „šaškárnou“, rozjíždí další kolo šaškárny v podobě volby představitelů EU podle Lisabonské smlouvy.
Senátor Jiří Oberfalzer zase temně prorokuje, že EU se stejně do dvaceti až třiceti let rozpadne, čímž nám zřejmě naznačuje, že si nemusíme nad ratifikací Lisabonské smlouvy zoufat. Jsou to všechno předpovědi poněkud emociální a řečeno diplomaticky „mimo mísu“.
Hájkova slova ovšem třeba brát vážně, protože na Klausově Hradu tajemníci, podtajemníci i vicekancléři obvykle neříkají nic jen tak zbůhdarma. Mají šéfa, který neodpouští chyby, navíc je to šachový hráč, který se snaží být vždy o několik tahů vpředu, jakkoliv je jeho styl hry poněkud zastaralý, a v poslední době tudíž prohrává jednu partii za druhou.
Když tajemník Jakl před několika týdny chmurně tvrdil, že se pan prezident opravdu, ale opravdu nespokojí s nějakými měkkými zárukami pro svoji podmínku pro podpis Lisabonu, evidentně to byl zkušební balónek. Jakmile Hrad zjistil, že páně prezidentův údajný požadavek na tvrdé záruky vyvolal ostré reakce, sám pan prezident udělal z Jakla dvorního šaška, když prohlásil, že on nikdy o žádných tvrdých zárukách nemluvil, a spokojí se s měkkými.
I nyní se pan prezident nakonec spokojí s nevystupováním z EU, pokud po Hájkově výroku zjistí, že většina Čechů a politických předáků z EU vystupovat nemíní. Ani on to koneckonců zase tak vážně nemíní. Chce jen zjistit, jakou mají jeho scestné myšlenky podporu. Nějaká agentura pro výzkum veřejného mínění, spřátelená s prohradní, tedy silně euroskeptickým komentátorským jádrem v Lidových novinách, nám jistě brzy oznámí, kolik lidí by Klause chtělo na cestě ven z EU následovat.
Co radit? Hoši, chce se říct, než napíšete nebo řeknete další nehoráznost, jako třeba tu v Lidových novinách o „mimóze“ na Ústavním soudu v Brně, zkuste napřed ten Lisabon vydýchat. Oddechněte si. Zjistíte brzy, že se nic hrozného neděje, každopádně nic srovnatelného s možnou izolací České republiky v rámci EU, kdyby destruktivní plány pana prezidenta nakonec zvítězily.
Pokud je vám v Evropské unii opravdu nedýchatelně, a nepodaří se vám přesvědčit většinu obyvatel a stranických politiků o tom, že bychom měli z EU vystoupit, je zde hned několik evropských států, které v Unii nejsou, a které by určitě rády nabídly azyl uprchlíkům z Evropské unie. Například Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Ázerbajdžán, Gruzie či Arménie. Pokud by se vám naopak podařilo vystoupení z Unie docílit, skončíme v tomto privilegovaném klubu všichni. Dlužno říci, že bychom si to v takovém případě plně zasloužili.