Sjezd Strany zelených byl jednou z velkých příležitostí, jak stranu pozitivně zviditelnit a vrátit ji nad hranici volitelnosti. Bohužel poselství, které mohlo přivést zpět voliče, jež se od strany odvrátili, nezaznělo.
Je sice pěkné, že nový předseda strany Ondřej Liška ve svém projevu ujišťoval, že zelení zůstávají stranou středu, která si nebude dopředu uzavírat dveře k různým možným volebním koalicím, ale mnoho voličů by nejspíš preferovalo, kdyby údajně obrození zelení chtěli naplňovat image, který si vytvořili před volbami v roce 2006. Tedy image částečně „nesystémové“ strany, která bude v podobě opozice v parlamentu plnit roli jakéhosi neúplatného strážce chování zkorumpovaných stran „establishmentu“.
Zelení si ovšem po volbách v roce 2006 zvolili jinou cestu a bez větších problémů vpluli do vládní koalice se stranami „zkorumpovaného establishmentu“, která dostala důvěru jenom zásluhou dvou pochybně získaných přeběhlíků ze sociální demokracie.
Už v tom okamžiku začal morální kredit zelených mizet jako pára nad hrncem. Jenže mělo být hůř. Místo toho, aby zelení trvali na tom, že ve vládě zůstanou pouze tehdy, bude-li vláda ve shodě s jednou z jejich hlavních priorit proevpropská, dovolili občanským demokratům, aby ministru zahraničí za zelené Karlu Schwarzenbergovi vyvlastnili evropskou agendu, která v Topolánkově vládě spadala pod místopředsedu vlády za ODS Alexandra Vondru.
Zelení sice ujišťovali proevpropské voliče, že ve vládě plní roli jakéhosi korektora postojů ODS k Evropské unii, které by prý jinak byly ještě více euroskeptické, ale skutečností je, že se ODS nikdy neodvážili veřejně dát, řečeno lidově, nůž na krk: buď změníte tyto a tyto konkrétní protievropské postoje nebo nebudeme ve vládě.
Strana zelených se také podepsala pod neoliberálně blouznivý program ODS, i když i v tomto případě tvrdila, že prý sehrála jakousi pozitivní korigující roli. Z vlády neodešla, ani když se měsíce táhla trapná šaráda okolo Jiřího Čunka. Chtě nechtě tak strana nese spoluodpovědnost za jednání tzv. justiční mafie.
Zelení také nedokázali zaujmout jasné principiální stanovisko k umístění amerického radaru na českém území. Jelikož se ovšem tato otázka dotýkala samotné identity strany, nakonec právě toto téma notně přispělo k vnitřnímu štěpení zelených.
Všechny tyto ústupky byly zdůvodňovány potřebou vytvořit a udržet vládní koalici, která byla prý zárukou toho, že se ODS a ČSSD nespojí do velké koalice, jež by změnila volební zákon způsobem nepříznivým vůči malým stranám. Dalším zdůvodněním byly ekologické priority zelených, jež prý bylo možné lépe plnit s pomocí účasti ve vládě, než by tomu bylo v opozici.
Jelikož si průměrný volič docela určitě nebude schopen vybavit, čeho tak převratného vlastně zelení na poli ekologie svojí účastí ve vládě dosáhli, zůstane jedinou připomínkou principiálnosti, kterou strana mohla předvádět, kdyby po volbách odešla do opozice, boj zelených proti znovuzvolení Václava Klause prezidentem.
Kdyby na sjezdu zelených nyní jasně zaznělo, že považují za omyl svojí účast ve vládě obestřené od svého vzniku spekulacemi o politické korupci a uskutečňující politiku, jež měla s autentickými zelenými postoji jen málo společného, možná by někteří bývalí voliči začali uvažovat o tom, že straně dají ještě jednu šanci. Kdyby na sjezdu zelených jasně zaznělo, že by se v případě nějaké aféry podobné té Čunkově zachovali tentokrát jako strana, která nadřazuje právo politickým kalkulům ohledně stability vlády, uvažovali by o další šanci pro zelené možná další voliči.
Jinými slovy: zeleným asi sjezd příliš nepomůže, protože nedokázali přesvědčit ty voliče, které ztratili, že příště nebude tato údajně „nesystémová“ strana v honbě za vládními posty dělat zase „křoví“ stranám kmotrů a velrybářů, a nebude ohýbat svůj program s pomocí argumentů, jež dělají z jejích poměrně vzdělaných voličů strany hlupáky.
První zprávy, 6.12. 2009