Sotva se začaly po dlouhé době preference Strany zelených šplhat v některých průzkumech zpět k pětiprocentní hranici, předvedla tato strana další politické salto mortale. Když se na kandidátku zelených v Praze vůbec nedostala bývalá místopředsedkyně strany a družka bývalého předsedy Martina Bursíka Kateřina Jacques, reagoval Bursík prohlášením, v němž naznačil, že současný předseda strany Ondřej Liška na svou funkci nestačí. Zároveň se Bursík rozhodnul kandidovat jako lídr kandidátky strany v ústeckém kraji.
Strana zelených přitom začala upadat v průzkumech veřejného mínění před časem právě proto, že vykazovala značnou míru vnitřní nejednotnosti. Nejprve se v ní během první poloviny jejího angažmá v koaliční vládě Mirka Topolánka odehrávaly ostré vnitřní boje mezi křídlem ekologických aktivistů, vedených Danou Kuchtovou a Martinem Stropnickým, a pragmatiky v čele s Bursíkem.
Pragmatici první spor s Kuchtovou vyhráli, ale bylo to Pyrrhovo vítězství, neboť strana zůstala vnitřně nejednotná, a předseda strany Bursík i lidé okolo něj byli pod tlakem Republikové rady, v níž měli nadále silné pozice lidé spříznění s Kuchtovu. Institucionální spor nakonec zdánlivě vyřešil sjezd strany na podzim roku 2008, který omezil pravomoci Republikové rady a potvrdil Bursíkův mandát v čele strany.
Opozice vůči Bursíkovi se sdružila na bázi vnitrostranické frakce Demokratická výzva, ale na jaře 2009 byla zlikvidována i tato skupina, když nejprominentnější rebelové–poslankyně Věra Jakubková a Olga Zubová, jakož i Kuchtová a Martin Čáslavk–byli ze strany vyloučeni.
Vylučování ovšem nepomohlo vytvořit zdání větší jednoty a akceschopnosti, a když zelení získali zhruba jen dvě procenta hlasů ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009, Bursík ze své funkce odstoupil. Vedení strany se ujal první místopředseda Ondřej Liška, který byl pak v prosinci minulého roku oficiálně zvolen do čela strany na jejím sjezdu.
Jediná naděje pro zelené po pádu Topolánkovy vlády a jejich vlastním propadu u voličů spočívala v tom, že budou trpělivě budovat přinejmenším zdání vnitřní jednoty. Odchod Bursíka z čela strany, jakkoliv mohl být zamýšlen jen jako dočasný, vytvořil jistou šanci, že se podaří znovu vybudovat mosty mezi pragmatiky a ekologickými aktivisty.
To bylo důležité už proto, že zeleným nemohla stačit k překročení pětiprocentní hranice, potřebné pro vstup do Poslanecké sněmovny, ani jen podpora středových liberálů, které ke straně přilákal Bursík, ani jen podpora tradiční, tedy levicovější základny zelených. V situaci, kdy podpora pro dvě největší české strany, občanské demokraty a sociální demokraty, stagnovala, se zdálo, že poptávka po politických alternativách v podobě menších stran by mohla v kombinaci s částečně obnovenou vnitřní jednotou zelených nakonec stranu zachránit před pádem do mimoparlamentní politiky.
Jenže od oficiálního zvolení Lišky do čela neuplynuly ani dva měsíce, a ve Straně zelených se už opět formuje jakási podivná dvojkolejnost. Vezmeme-li navíc v úvahu, že se Bursík stal po svém nedávném nařčení úřednického premiéra Jana Fischera z podléhání lobbyistickým tlakům uhelných společností terčem protiútoku, v němž byl obviněn z údajné spolupráce s uhelnými společnostmi na prolomení těžebním limitů v čase, kdy ještě nestál v čele zelených, zdá se být jeho jednání Bursíka pro stranu více než kontraproduktivní.
Zelení teď budou pod palbou médií nejenom proto, že se Bursík—ať už uhelným společnostem v minulosti pomáhal nebo ne—bude muset opakovaně obhajovat, ale také proto, že, jak se zdá, Strana zelených je předurčena k vnitřním tahanicím už z povahy svého členstva.
Když se strana štěpila mezi Bursíkovo křídlo a křídlo Kuchtové, bylo to mnoha voličům alespoň srozumitelné, protože za spory se zdály být ideové spory, jakož i spory o to, zda by měli zelení být v pravicové vládě. Tentokrát ovšem nejednota vyrůstá ze sporu osobního, navíc v něm Bursík zaútočil na politika, který mu v minulosti věrně kryl záda.
Čeští voliči tradičně trestají vnitřně nejednotné strany. Pachuť z posledních třenic u zelených přitom jen těžko přehluší útoky na vládu Jana Fischera za její krátkodobý program, spojené s hrozbami, že zelení stáhnou své ministry.
Pokud se zelení rychle nevzpamatují a nepřesvědčí veřejnost, že jejich poslední vnitrostranický konflikt byl jen podružnost zveličená médii, je možná načase se začít loučit s účastí této strany v Poslanecké sněmovně přinejmenším pro příští volební období.