Navzdory nadšení části médií a veřejnosti nad údajným vítězstvím pravice a nástupem nové politické generace byly nedávné volby do Sněmovny spíše dokončením sestupného trendu, jenž začal před několika lety. Vedle rozvalu stávajícího systému, kde českou politiku kotvily víceméně čitelné strany, se dovršil vývoj, v němž nové politické „strany“, a nikoliv jen neviditelná ruka trhu, mohutně přispívají k privatizaci politiky a tím i ke kolonizaci veřejného prostoru soukromými zájmy.
Jsou opakem občanské společnosti, jejíž aktivity, například na Facebooku, k úspěchu těchto nových stran paradoxně přispěly. Nepolitická politika je konečně tady, ale nikoliv v podobě často vysmívané rádoby nadvlády občanské společnosti nad politickými stranami, ale v podobě nových subjektů, jež ve skutečnosti nejsou skutečnými politickými stranami, přičemž ani organicky nevyrůstají z občanské společnosti.
Obě nové strany jsou něco jako investiční fondy, které slibují v podobě krátkodobých spekulací na politickém trhu vysoké výnosy, jež by měly být každému střízlivému „investorovi“ podezřelé. Nahlíženy tímto prizmatem jsou tyto nové „strany“ založeny na hře s pohyblivým spekulativním kapitálem na politickém trhu, který se může vypařit stejně rychle, jako se před volbami zkondenzoval do podoby těchto uskupení.
Strana VV navíc v horším případě připomíná firmu, v níž jsou zásluhou anonymních akcií skuteční majitelé víceméně neznámí, v lepším případě firmu, v níž je předseda strany jen výkonným ředitelem, zatímco předsedou představenstva a majitelem v jedné osobě je někdo jiný. Velké zavedené strany, ČSSD a ODS, se sice také již delší dobu chovaly jako firmy s ručením omezeným, podnikající s politickým vlivem, ale přece jenom jsou díky srozumitelné vnitřní struktuře i dlouhodobě pěstované identitě o poznání čitelnější a stabilnější, čímž kotví celý politický systém.
V ještě cyničtějším pohledu lze nové strany vnímat nikoliv jako organizace, které (jako třeba ČSSD a ODS) kvůli výsadnímu postavení v české politice, a s ním souvisejícím vlivem, byly postupně tunelovány různými korupčními bratrstvy, ale jako organizace, které si kmotři přímo vytvořili.
Revoluce, která se v české politice údajně ve volbách odehrála, má tak vážný kaz: nenabízí skutečné alternativy k dosavadnímu, do jisté míry zkorumpovanému establishmentu, který se mnohým po právu zajídal. Nabízí dva úspěšné podnikatelské záměry, které hrají na politickém trhu poker, a jejichž skutečné cíle, zejména v případě VV, jsou neznámé.
Odtud také pramení problémy s vyjednáváním o vládní koalici. VV se neopírají o vnitřně srozumitelný, koherentní program a vnitřní strukturu. Pouze se přizpůsobují okolnostem. Stejně jako šlo véčkařům před volbami o co největší volební zisk, pro jehož dosažení byla použita série osvědčených populistických triků, nyní jde o co největší zhodnocení tohoto zisku. Zjistí-li, že k takovému zhodnocení se nehodí účast ve vládě, nebo že ze společnosti vyprchává „nadšení“ pro pravicové reformy (jež je ostatně o to virtuálnější, oč více ho intenzivně propagují neoliberalismem fascinovaná média), klidně ve vládě nebudou, a klidně se zřeknou i takticky přijaté pravicové nálepky.
Navíc coby strana typicky protestní, a tedy nesystémová, budou mít velké vnitřní problémy, pokud v „systému“ začnou působit. Není prostě možné ve volbách uspět s tezí o boji s dinosaury a vzápětí se s nimi harmonicky spojit ve vládní koalici.
Právo, 1.7.2010