Vládě Petra Nečase se podle průzkumů nedaří přesvědčit většinu veřejnosti, že myslí vážně boj s korupcí. Členové vlády se brání, že boj s korupcí je běh na dlouhou trať, jenže vláda nebyla zatím schopna nabídnout ani jízdní řád boje s korupcí. Ministr vnitra Radek John nejprve zveřejnil své představy v tak zmatené podobě, že z jeho týmu odešli experti, kteří to myslí s bojem proti korupci vážně.
Vládní NERV pak přišel se svou vizí, jenže i ta stojí na hliněných nohou. Zatímco jednotlivá navržená opatření jdou správným směrem, širší kontext dál budí nedůvěru. Vláda chce například zrušit zákon o státní službě, který Česká republika přijala jako podmínku svého vstupu do Evropské unie už v roce 2002, ale jehož účinnost různé vlády mezitím čtyřikrát odložily. Bez nezpolitizované státní správy je přitom boj s korupcí jen chiméra.
Veřejnost je také svědkem tahanic o (ne)zrušení anonymních akcií, nerozhodnosti politiků ve vztahu k účinné regulaci lobbingu, a neochoty zpřísnit zákony o konfliktu zájmů. Není tedy divu, že většina občanů nemá ve vládní boj s korupcí důvěru.
To je ovšem zásadní problém ve vztahu k rozpočtovým škrtům a reformám. Vládní plány krátit různé sociální dávky, snižovat platy ve státní správě nebo reformovat důchodový systém budou totiž narážet na nedostatek legitimity v situaci, kdy se desítky miliard z veřejných peněz ztrácí v černých děrách korupce: od umělého předražování projektů až po přihrávání projektů kamarádům politiků a vyplácení nabobtnalých „provizí“.
Jen málokterý průměrný zaměstnanec bude srozuměn s tím, že si má utáhnout opasek nebo přijmout větší risk v podobě rozvolnění pracovního práva či investování peněz do soukromých důchodových fondů v situaci, kdy se těmto osobním obětem a riskům stát de facto vysmívá v podobě tolerování rozsáhlé systémové korupce.
Různé „české“ reformní cesty už přitom několikrát narazily kvůli špatnému načasování, vadnému kontextu a nedostatečné komunikaci. Začalo to už kupónovou privatizací, které nepředcházela privatizace bank a přijetí potřebného právního rámce, nejposlednějším příkladem pak byla Julínkova „reforma“ zdravotnictví, která též začala „od konce“.
I nyní jsme svědky něčeho podobného. Vláda bude jen těžko hledat sociální smír a pochopení pro úspory v situaci, kdy lidé, kteří si mají „odpovědně“ utahovat opasky, vidí, že miliardy, které na nich vláda uspoří, putují nadále do kapes nejrůznějších kmotrů a politicko-ekonomických mafií. A budou jen těžko podporovat privatizaci důchodů v situaci, kdy neexistuje žádná záruka, že důchodové fondy nebudou výše zmíněnými skupinami vytunelovány.
Právo, 12.10.2010