Český originál textu, který vyšel ve slovenštině:
Vývoj na české politické scéně ukazuje, že nemáme co do činění s politickou nebo vládní krizi, ale s krizí samotné demokratické politiky. Ta v České republice nefunguje v žádné ze svých podob: ani jako správa věcí veřejných, ani jako umění řídit stát, ani jako prostor strukturované diskuse a artikulace zájmů, ba ani jako transparentní boj o moc, jenž se řídí srozumitelnými pravidly.
Příkladem je právě končící dějství vládní krize, která vypukla, když média zveřejnila obvinění, že faktický předseda strany Věci veřejné Vít Bárta si kupoval loajalitu některých členů s pomocí „půjček“, jež by mohly být nahlíženy jako obyčejné úplatky. Vzápětí byla také zveřejněna Bártova strategie z doby, kdy byl ještě šéfem soukromé bezpečnostní agentury ABL, v níž popisuje plány na infiltrování a ovládnutí politiky v zájmu upevňování své ekonomické moci.
Bárta pod tlakem podal demisi a Premiér Petr Nečas i jeho ODS reagovali požadavkem na odchod Věcí veřejných z vlády, což Nečas stvrdil žádostí o odvolání dvou ministrů za Věci Veřejné: bývalého personálního šéfa ABL Josefa Dobeše z funkce ministra školství a Radka Johna z pozice ministra vnitra. Nečas argumentoval, že John musí být odvolán nejenom kvůli svému propojení s Věcmi veřejnými, a potažmo tedy i ABL, ale i kvůli své nekompetenci.
Prezident Václav Klaus odmítnul Nečasovým návrhům na odvolání ministrů vyhovět a požadoval řešení koaliční krize. Stejně jako v prosinci minulého roku, kdy koaliční vládu zachránil s pomocí nestandardní „tajné dohody“ na Hradě, nyní nestandardně ohýbal Ústavu, která nic neříká o tom, že by prezident mohl premiérovi nevyhovět.
Vládní krize se tak dostala do patologické fáze, v níž se koaliční strany urážely, obviňovaly ze špehování a uplácení. Objevila se řada konspiračních teorií, z nichž největší váhu získala teorie o tom, že za celou krizí je boj o ministerstvo vnitra, které se v rukou Věcí veřejných stalo nebezpečím pro kmotry a další postavy mafiánského kapitalismu, které podporují zejména ODS. Pod Klausovým tlakem se ale vládní strany nakonec dohodly.
Řešení krize je ovšem stejně absurdní a fraškovité, jako krize sama. Radek John, jehož Nečas obvinil z neschopnosti, sice opouští ministerstvo vnitra, ale byl povýšen do funkce místopředsedy vlády odpovědného za boj s korupcí. Ministr Dobeš z ABL ve vládě zůstává na pozici ministra školství. A jako by ODS chtěla dát za pravdu spekulacím, že šlo především o ministerstvo vnitra, nastupuje do funkce ministra vnitra bývalý šéf protikorupční policie Jan Kubice, autor neslavně známé diskreditační zprávy o předsedovi sociální demokracie Jiřím Paroubkovi, která ovlivnila výsledky voleb v roce 2006. Kubice měl podle všech zpráv úzké vazby na pozdějšího ministra vnitra za ODS Ivana Langera.
Vládní rošáda vlastně nic zásadního neřeší, jenom odsouvá další dějství české vládní krize. Je tomu tak hlavně proto, že neřeší skutečné příčiny krize české politiky.
Nejzásadnější příčinou této krize je rozsáhlá privatizace politiky soukromými ekonomickými zájmy. Prorůstání politické a ekonomické moci se už od počátku 90. let stalo téměř definičním znakem nové české demokracie a dalo po právu vzniknout pojmu „mafiánský kapitalismus“.
Jiným, z hlediska demokracie patologickým jevem byla kolonizace veřejného prostoru soukromými zájmy. Veřejnost jako zastřešující forma občanské společnosti se tak u nás téměř nevytvořila, a nemůže tudíž plnit funkci kontroly politické moci. Ta bez této zpětné vazby dále degeneruje.
Snaha slabé veřejnosti věci změnit vyúsťuje do nerealistických projektů, které se pokoušejí „vyměnit politiky“ nebo vymítat zkorumpované strany a politické dinosaury s pomocí stran nových, které na rozdíl od těch původních nemají dokonce už ani skutečné stranické struktury a program. Tyto nové subjekty, vytvořené už přímo jako podnikatelské záměry, uspěly, protože nesebevědomou veřejnost je snadné manipulovat s pomocí sofistikovaných marketingových postupů.
Konflikty mezi stranami vládní koalice nejsou ve skutečnosti konflikty politickými, ale projevy zákulisní války za scénou, v níž se korupční bratrstva, napojená na zavedené strany nebo klíčové politiky snaží zdiskreditovat stranu, jež byla jako podnikatelský subjekt přímo vytvořena a pokusila se urvat svůj kus z koláče státních zakázek ovládnutím částí státní správy a zároveň ostentativním bojem proti těm formám korupce, které používají zavedené kmotrovské skupiny.
Dohoda na dalším pokračování vládní koalice tento problém neřeší, ale prohlubuje, protože naprosto zdiskreditovaná koalice nemůže už nabídnout žádnou legitimitu pro navrhované reformy. Nejenom proto, že vzájemné urážky a vyřčená podezření zcela zničily i jenom zdání demokratického konsensu v rámci koaličního slepence, ale také proto, že každá „reforma“ bude nyní nahlížena s podezřením jako krok vynucený soukromými zájmy v pozadí politiky, tedy jako krok potenciálně korupční.
Hopsodárské noviny, Slovensko, 20.4.2011