Prezident Václav Klaus se sešel s předsedou sociální demokracie Bohuslavem Sobotkou, aby s ním prodiskutoval schvalování tzv. české výjimky z Lisabonské smlouvy, kterou na žádost Klause vyjednala v roce 2009 vláda Jana Fischera.
Výjimku si Klaus stanovil jako podmínku pro svoji ratifikaci Lisabonské smlouvy, přičemž bylo v Bruselu předběžně dohodnuto, že výjimka by mohla být včleněna například do textu přístupové smlouvy Chorvatska s EU a takto schválena ve všech státech Unie.
Její přijetí by znamenalo, že v České republice bude suspendována platnost Listiny základních práv Evropské unie, která u nás vešla v platnost spolu s Lisabonskou smlouvou. Klaus tvrdil, že zůstane-li Listina v platnosti, mohli by prý vůči České republice uplatňovat majetkové nároky sudetští Němci.
ČSSD tento argument neakceptovala, navíc ji vadilo, že přijetím výjimky by čeští občané ztratili možnost dožadovat se ochrany některých svých práv, zejména sociálních, u evropských soudů. Jelikož má ČSSD od roku 2010 většinu v Senátu, má nyní možnost přijetí výjimky zablokovat, protože mezinárodní smlouvy musí schválit obě komory parlamentu.
ČSSD požaduje, aby se o výjimce a o přístupové smlouvě EU s Chorvatskem hlasovalo odděleně. Klaus i premiér Nečas varují, že ČSSD by mohla manévrováním okolo české výjimky zmařit vstup Chorvatska do EU.
Není to nic jiného než vydírání. Od počátku šlo jenom o to, aby si Klaus zachoval tvář po prohrané bitvě o ratifikaci, čehož šikovně využil k tomu, aby byla suspendována Listina EU, která chrání jemu nemilá sociální práva. Strana, která si říká sociálně demokratická, nemůže nic takového připustit.
Pro oddělení hlasování existují i závažné ústavní důvody. Aby totiž výjimka eventuálně byla vůbec v souladu s českou ústavou, těžko by stačilo, aby se o ní u nás hlasovalo prostou většinou, která stačí ke schválení přístupové smlouvy s Chorvatskem.
Lisabonská smlouva byla doporučena prezidentovi k ratifikaci ústavními většinami v obou komorách českého parlamentu, a to bez jakýchkoliv výjimek. I jakákoliv změna Lisabonské smlouvy by tedy měla být schválena ústavními většinami.
Ústavním problémem dozajista je i pokus zbavit české občany práv, kterých už jednou nabyli, takže případné suspendování již platící Listiny EU by skončilo u Ústavního soudu. Kdyby navíc byla výjimka schválena jen prostou většinou společně s přístupovou smlouvou s Chorvatskem, mohla by být napadnuta i hlasovací procedura, a čekání na výrok ÚS by pak mohlo problematizovat vstup Chorvatska do ÚS.
ČSSD by se v žádném případě neměla nechat hrozbami vmanévrovat do pozice jakéhosi údajného „škůdce“ české pověsti v EU, jakkoliv i proevpropský ministr zahraničí Karel Schwarzenberg varuje, že bychom byli v případě zpochybnění ratifikace vstupu Chorvatka v EU „za šašky“.
Možná mu uniklo, že „šaška“ udělal z České republiky svým nesmyslným jednáním v roce 2009 především Klaus. Dobře věděl a ví, že jeho požadavek byla jen prázdná obstrukce, o čemž svědčí i fakt, že od schválení Lisabonské smlouvy se žádné majetkové nároky sudetských Němců neobjevily.
Právě Klaus má nejlepší možnost celý problém elegantně vyřešit tak, že se prostřednictvím vlády dohodne s EU o oddělení ratifikace vstupu Chorvatska od „české výjimky“, jakkoliv je jasné, že v takovém případě výjimka nebude schválena. Anebo výjimku, jež byla od počátku jen projevem jeho libovůle, prostě odvolá.
Právo, 21.7.2011