Člověk, který občas brouzdá v blogosférách jiných zemí, než je jen ta česká, si palčivě (a pokud je jen trochu patriot, i s trochou studu) uvědomuje ubohost českých internetových diskusí. Ač i na západ od nás lze najít v internetových diskusích extrémní názory, urážky nebo frustrované výlevy, obecně jsou tyto diskuse strukturovanější, věcnější, a zejména ohlasy na blogy a komentáře se obvykle mnohem více týkají meritu věci.
České internetové diskuse svým tónem mnohem více připomínají například ty ruské, slovenské nebo polské. Pokud někdo hledá odpověď na otázku, kam společensko-kulturně patříme i 22 let po pádu komunismu, pak, budeme-li soudit podle úrovně veřejné diskuse, a zejména té internetové, patříme ještě stále mnohem více k „byzantskému“ Východu, než k „demokratickému“ Západu.
Jedním z obecných důvodů je nepochybně anonymita diskusí. Člověk, který nemusí za své názory ručit vlastním jménem, se ocitá v pokušení svoje reakce odbývat, a to jak jazykově, tak obsahově. Pokud chce urážet, může to dělat v podstatě beztrestně, zatímco kdyby tak činil pod vlastním jménem, přinejmenším riskuje, že to může mít nepříjemné následky.
Až do vzniku internetu se anonymní dopisy v podobě denunciace, osobních urážek nebo dokonce i udání na policii považovaly ve většině případů za hodné vyhození do koše, často bez čtení. Mělo se za to, že když píšící není ochoten vyjevit svou identitu, zřejmě má nějaké vedlejší motivy. Dnes je z anonymních výlevů celý průmysl.
Česká společnost není v posledních stoletích známá přemírou statečnosti. Komunistická éra pak křivení páteří dovedla k dokonalosti, takže si lidé odvykli nejen svobodně diskutovat, ale také, pokud nechtěli mít opletačky s režimem, říkat pod svým jménem, co si skutečně myslí.
Tomu se nelze samozřejmě divit, zajímavé ovšem je, jak intenzivně se kultura skrývání vlastní identity, když chci vyslovit silnější názor, přenesla do nových poměrů. Zároveň se do nových poměrů přenesla otřesná úroveň veřejné diskuse obecně, což vidíme dnes a denně jak v různých televizních debatách, tak třeba v parlamentu. Vládnou nesnášenlivost, nedostatek tolerance, neschopnost poslouchat a promyslet názory ostatních.
Neznamená to, že s názory druhých nakonec musím souhlasit, pro demokracii je dokonce velmi dobré, když lidé v řadě věcí vzájemně silně nesouhlasí. Pokud ale svůj nesouhlas nejsou schopni vyjádřit strukturovaně, s pomocí jasných argumentů, a pokud možno veřejně, pod vlastním jménem, má to malou cenu.
Kdokoliv, kdo se u nás účastní různých veřejných debat, může na vlastní kůži zažít, že se většina lidí neumí přednášejících nebo panelistů jasně a strukturovaně na nic zeptat, navíc mnoho lidí chce především přednášet vlastní komentáře. Bohužel ani ty dost často nemají jasnou strukturu, točí se argumentačně v kruhu, jsou zcela mimoběžné s tématem debaty, a ignorují předem odsouhlasené časové limity.
Když se tato obecná neschopnost ujasnit si, co vlastně přesně chci sdělit, spojí s anonymitou internetových diskusí, výsledkem je často podivná směsice zbabělosti (schován za „nickem“ mohu beztrestně urážet) a nestrukturovaností argumentů. Autor komentáře nebo blogu, který by se třeba i rád intelektuálně utkal se zajímavými ohlasy, je většinou konfrontován jen s výkřiky.
I potenciálně kvalitní diskusní příspěvky jsou často znehodnocovány tím, že se nesou v jakémsi rádoby ironickém tónu, jehož cílem je zřejmě autorovi ukázat, že je úplný blbec. Věcné, slušné, dobře strukturované, a skutečně poučené příspěvky jsou vzácné. Mnohem častější jsou invektivy, bezobsažný sarkasmus, frustrované výlevy.
Důvodem, proč se v zemích na západ od nás internetové diskuse nezvrhávají tak často jen do jakéhosi názorového bahna, spočívá mimo jiné v tom, že anonymita není ve vyspělých společnostech automaticky výzvou ke grobiánství.
Určité hodnotové systémy a civilizační návyky prostě pracují v takových společnostech i v anonymitě. Ostatně skutečnost, že pravidla hry dodržují, i když na mě není vidět, je jedním ze znaků civilizovanosti.
Příkladem je řízení motorových vozidel, což je do jisté míry též činnost „anonymní“, jakkoliv lze vozidlo dohledat podle poznávací značky. Ve většině vyspělejších společností si sice řada řidičů na ty druhé v „anonymitě“ svého vozidla také, stejně jako u nás, s chutí zanadává, ale obecně, i na statistikách, vidíme, že se k sobě chovají řidiči slušněji. Česko je jednou z nejnebezpečnějších zemí jak pro řidiče, tak pro chodce.
I český internet je nebezpečné území. A to doslova. Stává se postupně rájem extremistů všeho druhu, dokonce je možné tvrdit, že různá diskusní fóra na internetu, které jejich účastníci a správci vydávají za projev demokracie a otevřenosti, demokracii přímo ohrožují, protože v nich převažují extremistické názory.
Svoboda má smysl jen tehdy, pokud respektuje určitá pravidla, pokud neznásilňuje ty druhé. V liberálních demokraciích navíc obecně platí, že za svobodu „platím“ tím, že neskrývám vlastní identitu. To bylo koneckonců i meritum diskusí v některých zemích o zákazu nošení burek na veřejných prostranstvích.
Pokud bychom v době 22. výročí sametové revoluce měli soudit kvalitu české demokracie podle kvality veřejných diskusí, včetně těch internetových, musíme bohužel konstatovat, že je na tom demokracie u nás dost špatně. Dokonce bychom mohli tvrdit, že se zatím vytvořila jen institucionálně, ale jako kultura chování ještě ne. Pokud chce kdokoliv pochopit smyl slovního spojení „demokracie bez demokratů“, nechť se začte do českých internetových diskusí.