Náhoda tomu chtěla, že docela symbolicky právě v okamžiku, kdy končila návštěva ruského prezidenta Dmitrije Medveděva v Praze, začínal v Bruselu klíčový summit o budoucnosti eura a potažmo i celé Evropské unie.
Český prezident Václav Klaus, který je ve vztahu k EU velmi kritický a nebere si žádné diplomatické servítky, ani když mluví o představitelích největších zemí EU, ukázal neobyčejnou zdrženlivost, když se měl vyjádřit k průběhu nedávných, podle pozorovatelů neregulérních ruských voleb.
Jsou to „jejich volby“, řekl prezident. „Taky by nebylo na místě ptát se ruského prezidenta, co si myslí o stávce našich učitelů.“
To je pozoruhodný výrok hned v několika ohledech. Ponechme stranou, že prezident země, která se považuje za liberální demokracii, klade cynické rovnítko mezi zfalšované volby, což je přímé popření demokracie, a legální stávku, což je jeden z největších výdobytků demokracie. Možná si to Klaus ve snaze o bonmot jen řádně nepromyslel.
Zajímavější je ve světle prezidentova výroku i jeho dlouhodobých postojů k Rusku úvaha o jeho návrhu přetvořit současnou EU do jakési Organizace evropských států, založené na „společné víře v to, že jsou členské státy schopné – v jistých oblastech – jednat společně.“ Jako jeden z argumentů pro takové de facto rozpuštění EU používá údajný demokratický deficit EU a zaškrcování blíže nespecifikovaných národních svobod s pomocí další politické integrace.
Reálný „demokratický deficit“ v Rusku mu ale starosti nedělá. Dokonce se silně zasazuje o to, abychom právě s tímto Ruskem uzavřeli strategické dohody, které by putinovskému režimu nabídly ještě větší vliv na český energetický sektor.
Pokud EU přežije, takový ruský vliv bychom, i s pomocí EU, nejspíš ustáli. Kdyby se ale EU rozpadla, jak si český prezident nyní už vcelku nepokrytě přeje, ocitli bychom se znovu v silovém poli geopolitických her, které o střed Evropy už po staletí Rusko hraje. Což nás přivádí zpět k otázce ruských voleb.
Kdyby bylo Rusko skutečně demokratické, ani v Evropě navrácené do podoby volně spolupracujících, údajně suverénních států by nám od něj zřejmě nic nehrozilo. Pro putinovské Rusko, jaké nám vyjevují i nedávné volby, by ale obnovené mocenské vakuum ve středu Evropy bezpochyby bylo neodolatelným pokušením.
Nepominutelnou otázkou též je, jakou zemí by v post-unijním scénáři, který propaguje český prezident, byla Česká republika. Ta má problémy s vládou zákona, masivní korupcí i porušováním pravidel demokratické hry českými oligarchy už teď, kdy se alespoň formálně snaží respektovat demokratické a právní standardy přicházející z EU.
Pokud bychom si mohli dělat věci „suverénně“ po svém, bez „dotěrné“ EU, jak sní Klaus a jeho okolí, lze se oprávněně obávat, že by převážil už zcela cynický postoj k demokracii, v němž se vládnoucí oligarchie–stejně jako v Rusku a v pozoruhodné mysli českého prezidenta–nemíní zdržovat například „drobnými“ rozdíly mezi zfalšovanými volbami a demokratickým právem na stávku.
Právo, 10.12.2011