Prezident Václav Klaus na tiskové konferenci s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem u příležitosti jeho návštěvy v České republice odpověděl na otázku, co říká průběhu nedávných ruských parlamentních voleb, které řada zemí a organizací už odsoudila jako neregulérní, že to jsou „jejich volby.“ To je prý pro něj východisko veškerého uvažování.
Ptát se na ruské volby českého prezidenta zřejmě není na místě, stejně jako by prý podle Klause nebylo na místě ptát se prezidenta Medveděva, co si myslí o stávce našich učitelů.
To je z úst představitele země, která se považuje za liberální demokracii, opravdu zvláštní přirovnání, neboť klade rovnítko mezi potenciálně zfalšované volby, což je přímý útok na demokracii, a jeden ze základních demokracie, kterým je právo na stávku.
Ve světle prezidentových výroků se také nabízí úvaha, zda Klaus demokracii chápe alespoň částečně jako hodnotový systém, nebo naopak jen jakousi volební technologii, s jejíž pomocí se dostávají k moci ti, a jindy zase jiní, přičemž je v podstatě jedno, zda použitá procedura byla spravedlivá, a zda vláda vzešlá z takových voleb reprezentuje alespoň přibližně vůli lidu.
Možná se český prezident jen snažil svého ruského hosta neprovokovat, ale leckoho přesto napadne, zda by se prezident demokratické země, za níž se Česká republika považuje, přece jen neměl otevřeněji vyjádřit k tomu, zda volby, jaké předvedlo Rusko, mají ještě co do činění s demokracií.
Jenže taková úvaha by asi kazila všechny ty báječné obchody, které oba prezidenti v Praze uzavřeli. Je samozřejmě pochopitelné, že zejména menší země, jakou je i Česká republika, chtějí pokud možno bezproblémově obchodovat se státy, které představují velká odbytiště pro jejich výrobky, ale přesto je třeba se zároveň ptát, zda je tak možné činit za každou cenu.
Dalším znepokojivým aspektem Klausova vyjádření na adresu ruských voleb je kontext, v němž Klaus svoje slova pronesl. Je to totiž právě český prezident, který v poslední době stále silněji volá po ukončení evropské integrace v současné podobě, přičemž si přeje jakési rozvolnění evropských struktur do podoby Organizace evropských států, které by byly suverénní a které by spojovala jen dobrá vůle řešit společně některé problémy a spolupracovat v hospodářských otázkách.
Jaká Česká republika by asi z takového vývoje vynořila? V Klausově pojetí by to byl evidentně „suverénní“ stát, jehož volby a další demokratické procedury jsou striktně jeho vnitřní záležitostí.
Kdo by ale v naší postkomunistické demokracii, která v současnosti trpí závažnými problémy i přes všechnu přátelskou pomoc ze strany našich partnerů v Evropské unii, zaručil, že vliv zákulisních ekonomických skupin, který se projevuje masivní korupcí a srůstáním mafiánských praktik s politikou, nepřeroste, stejně jako v Rusku, například do voleb, které sice budou takříkajíc „naše“, ale s demokracií nebudou mít nic společného?
Prezident Klaus se nedávno vyjádřil, že Evropské unii vládne tandem Sarokoźy-Merkelová. Jenže když se podíváme na praktiky postkomunistického Ruska, které na rozdíl od nás nemusí pod údajnou knutou německo-francouzského tandemu trpět, nabízí se otázka, zda Evropská unie, i s jejími četnými chybami a neúměrným vlivem velkých států, není ještě pořád mnohem lepším partnerem pro zemi s nevyspělou demokracií, než je autoritářská vláda ruského typu, opírající se o moc oligarchů.
Anebo, řekneme-li to natvrdo, je naše demokracie už natolik vyspělá, abychom v případě zcela „suverénní“ národní existence neskončili pod vládou autoritářských politiků, opírajících se v českém případě o nejrůznější kmotry a skupiny tyjící z rozkrádání státu?
Vůbec nejvážnějším aspektem prezidentova zlehčování průběhu ruských voleb je ovšem skutečnost, že pokud by se Evropská unie skutečně rozpadla, jak si český prezident nyní už vcelku nepokrytě přeje, ocitli bychom se znovu v silovém poli geopolitických her, které o střed Evropy už po staletí mezi sebou hrají Německo a Rusko. Pokud si Václav Klaus skutečně myslí, že by nás před ruskými zájmy v Evropě reorganizované do jakési volné Organizace evropských národů ochránily například silné řeči českých národovců, je to na pováženou.
Což nás přivádí zpět k otázce ruských voleb. Pokud by byly svobodné a skutečně demokratické, mohli bychom i my doufat, že v Evropě navrácené do podoby volně spolupracujících, údajně suverénních států nám od demokratické země, jakou by při dodržování všech demokratických standardů Rusko bylo, nic nehrozí.
Jenže současné Rusko, jehož nedemokratické volby jsou prý jen jeho vnitř záležitostí, by docela jistě hrozbou bylo. Obnovené mocenské vakuum ve středu Evropy by pro něj bezpochyby bylo neodolatelným pokušením.
Uzavírat s takovým Ruskem velké obchodní kontrakty strategického významu, jež mohou vést k dalšímu posílení naší energetické závislosti na Rusku, a zároveň blouznit o naší národní suverenitě mimo Evropskou unii, je téměř pozvánkou pro putinovské Rusko, aby začalo znovu přemýšlet, zda přece jen nakonec nepatříme do jeho sféry vlivu, když už se nám tolik nechce zůstat v té západní.
ČRo 6, 9.12.2011