Schválením
ústavního zákona o přímé volbě prezidenta Poslaneckou sněmovnou na začátku
prosince se Česká republika posunula blíže tomuto způsobu volby, jakkoliv
zákon ještě musí projít Senátem.
Prezident Václava Klaus vzápětí varoval, že přímá volba je „fatální chyba a omyl“.
Hlavním
důvodem pro jeho varování byla obava, že se z volby prezidenta stane
jakási soutěž o „superstar“, navíc prý
přímá volba dává skutečně smysl především v prezidentských systémech.
Ponechme
stranou úvahy o tom, že skutečným motivem Klausova odporu může být prostá
skutečnost, že podle dosavadních průzkumů veřejného mínění a bleskových anket
má největší šanci na zvolení v přímé volbě zřejmě Jan Švejnar, který byl
Klausovým protivníkem v poslední volbě, a s nímž je Klaus ideově
takříkajíc „na kordy“.
Pokud se ale
budeme držet oficiálního zdůvodnění Klausových obav, na jeho slovech něco je,
protože přímá volba, i když nebude
spojena s výraznou změnou pravomocí prezidenta, dá prezidentovi jiný druh
mandátu. Jeho politická legitimita se v takovém případě odvozuje přímo od
lidu, přesněji od voličů, takže může i se stávajícími pravomocemi teoreticky zaujímat
silnější postoje k parlamentu i vládě než prezident volený nepřímo.
Na druhé
straně zkušenosti ukazují, že je dost lichá obava ohledně nějaké „superstar“,
která se v komentářích novinářů dost často přetavuje do představ, že prezidentem
bude zvolen například známý zpěvák nebo herec. V žádné zemi, která přímou
volbu používá, se nikdy nic podobného nestalo. Voliči dobře rozumí tomu, že
hlava státu by měla mít nějaké politické zkušenosti. Navíc prezidentský
kandidát potřebuje pro svoji kampaň politické zázemí, obvykle v podobě
toho stranického.
Za legitimní
lze považovat námitku, vznesenou i Klausem, že přímo volený prezident by měl
mít teoreticky silnější pravomoci, tedy že takový druh volby patří spíše do
prezidentského systému. V českém případě se Poslanecká sněmovna ve
schváleném zákoně rozhodla jít paradoxně cestou spíše opačnou, když zároveň
omezila pravomoci prezidenta v některých oblastech, například při udílení
milostí.
Na druhou
stranu můžeme argumentovat, že v celé řadě evropských zemí, které jsou
ryzími parlamentními demokraciemi, se
prezidenti volí přímo, a mají přitom poměrně malé pravomoci, rozhodně slabší
než například parlamentem doposud volený český prezident. Přímá volba tam má
především symbolický význam: je-li prezident hlavou státu, tedy představitelem
všeho lidu, měl by si ho „lid“ také vybrat.
V českém
případě je to argument o to závažnější, že ve světle velké nespokojenosti
občanů s politikou, přímá volba nabízí způsob pro vtažení občanů do
politického procesu v podobě instrumentu přímé demokracie. Přímá volba
prezidenta je totiž jakousi obdobou referenda, jen se nehlasuje o konkrétním
opatření, ale o konkrétní osobnosti.
Zcela
nejvážnějším argumentem pro přímou volbu je ovšem v českém případě
politiku degradující způsob, jakým byl prezident volen v posledních dvou
volbách. Chování politických stran i jednotlivých volitelů bylo v mnoha
případech natolik nedůstojné, že z volby učinilo v některých směrech
frašku.
Navíc při
prezidentské volbě v roce 2003 hrozilo reálné nebezpečí patu, podobného
tomu, který zablokoval parlamentní volbu prezidenta na Slovensku na konci 90.
minulého století, a nakonec vedl v této zemi k zavedení volby
prezidenta občany. Stojí za připomenutí, že Václav Klaus byl v roce 2003
zvolen až ve třetím kole třetí volby, a to nakonec navíc ještě s pomocí
několika komunistických hlasů.
Připomínka
„komunistické stopy“ je v českých poměrech dalším argumentem pro přímou
volbu. Ta odebírá extremistickým stranám možnost, aby v rámci zákulisního
obchodování, kterého jsme svědky v parlamentní volbě, nakonec měly
v některých případech neúměrný vliv na konečný výsledek.
Jakkoliv
v mnoha zemích jsou nakonec i v přímé volbě zvoleni za prezidenty
zástupci politických stran, profil prezidentů je přeci jen trochu odlišný od
volby parlamentní. Tam může při určité konstelaci projít i „šedá myš“, jenom
proto, že stranické špičky nějaké většinové koalice takového prezidenta
preferují. To samozřejmě nemusí být v parlamentní demokracii úplně na
škodu, prezident nemusí být nutně výrazná osobnost, ale za určitých okolností
nevýrazná osobnost ve funkci prezidenta problémem být může, zejména na
mezinárodní scéně.
Přímá volba
nutí strany, aby hledaly osobnosti výrazné,ale zároveň integrující. Tedy osobnosti,
které mají šanci ukrojit si hlasy i z té části politického spektra,
s níž nejsou automaticky spojovány.
Větší šanci
na úspěch mají tedy spíš kandidáti mírně levicoví nebo naopak mírně pravicoví,
tedy spíše „středoví“, než lidé náležející k nějaké jasně vymezené ideologii.
Přímí volba tak může paradoxně naplnit mnohem lépe českou představu o
nadstranickém prezidentovi než tam nepřímá, která, jak jsme viděli
v posledních dvou volbách, vyprodukovala prezidenta názorově velmi
stranického.
Parlamentní magazín, leden 2012