Po smrti bývalého prezidenta Václava Havla následovalo masové vzedmutí emocí, jež hodně souviselo s hodnotami, které reprezentoval. V této souvislosti si leckdo vzpomene na emotivní projev předsedy TOP 09 a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na Havlově pohřbu, v němž sliboval bojovat nadále za havlovské hodnoty, pro něž se u nás ujalo označení Pravda a Láska.
Pro mnohé se tak Schwarzenberg stal novým představitelem tohoto volného názorového společenství, což částečně posílilo jeho šance uspět v prezidentské volbě. Do ní ho jako prvního oficiálního kandidáta navrhla vloni jeho strana, jejíž konzervativní ideologie, asociální vládní aktivity a relativně slabé voličské zázemí Schwarzenbergovi ovšem velké šance na úspěch nedávaly.
Jenže kdyby chtěl Schwarzenberg většinu „havlovského“ tábora za sebou skutečně sjednotit, musel by být schopen se k jeho idejím, jako je například evropanství, nejenom verbálně hlásit, ale také za ně skutečně bojovat, což je stejně podstatná část Havlova dědictví jako samotné hodnoty. Namísto toho se do povědomí voličů stále více zapisuje jako politik, který ve jménu údajných principů občas bouchne do stolu, ale pak nenásleduje čin.
Do stolu bouchal už v případě korupční aféry Jiřího Čunka ve vládě Mirka Topolánka. Nakonec vládní agonii jen prodloužil použitím soukromě financované detektivní agentury, která mu prý měla dát odpověď na něco, co bylo většině národa jasné. Tedy že Čunek nepatří do vlády, anebo, ještě přesněji, že „muž principů“ Schwarzenberg nemůže zůstat ve vládě, v níž je Čunek.
Později Schwarzenberg párkrát bouchnul do stolu v případě jím kritizovaného působení politického extrémisty Ladislava Bátory na ministerstvu školství, ale ani tehdy se neodhodlal následovat svá varování odchodem z vlády, pokud Bátora, popřípadě Bátoru kryjící ministr školství, okamžitě neskončí.
Nejposledněji Schwarzenberg oznámil, že by nemohl být ve vládě, která vede Českou republiku mimo hlavní proud evropské integrace. Premiér Petr Nečas ovšem v takové politice nadále pokračuje, přičemž Schwarzenberga dokonce veřejně uráží. Ten jen mlhavě naznačuje, že snad ještě bude nějaká příležitost zvrátit Nečasovo „ne“ nové evropské smlouvě i poté, co ji na nadcházejícím summitu EU premiér odmítne podepsat, tentokrát už oficiálně.
Když už se Schwarzenberg přihlásil k Havlovu odkazu, možná by si měl připomenout, že Havel, jakkoliv ho lze za mnohé kritizovat, v důležitých momentech jednal vždy na základě svého přesvědčení. I proto se stal vůdčí postavou disentu.
Jak by se zachoval nyní, na Schwarzenbergově místě? Jistě by se v něm, stejně jako nyní ve Schwarzenbergovi, svářela loajalita k vládě, jakkoliv nepopulární, do níž už jednou vstoupil, s oddaností určitým hodnotám, v tomto případě evropanství. Jenže by měl jasno v tom, co v současné situaci stojí „výš“. I proto by Nečasovi dal jasné ultimatum, a v případě jeho nevyslyšení by vládu, která si bere na svědomí odchod České republiky z hlavního proudu evropské integrace, položil.
Bohužel principy se současnému ministru zahraničí pokaždé tak nějak rozplynou v moři praktických úvah. Prezidentem se nestane, a to nejen proto, že žádný představitel extrémně nepopulární vlády nemá reálnou šanci se jím stát. Nebude jím především proto, že kandidát jeho typu může prezidentskou volbu na rozdíl například od Jana Fischera vyhrát nikoliv tím, že většině lidí nevadí, ale jen tak, že je pevně spojen s hodnotami, za něž je ochoten se skutečně prát.
Právo, 1.3.2012