Logika kleptokracie

Autor poučky o neviditelné ruce trhu Adam Smith , jímž se
tak rádi oháněli otcové-zakladatelé
českého kapitalismu po roce 1989, tvrdil, že každý jedinec, který maximalizuje na
svobodném trhu svoje výnosy, současně
maximalizuje i celkové výnosy společnosti jako celku, protože tyto celkové
výnosy jsou součtem všech individuálních výnosů.

Tato logika neviditelné ruky trhu byla obsažená i
v neoliberálních teoriích, které pod hesly „více trhu“ a „méně státu“ ovládly
ekonomické myšlení po roce 1989 v globálním měřítku. Současná vlna
„rozhořčení“, která se šíří západními společnostmi, souvisí hodně s tím,
že ačkoliv navzdory krizím Západ v absolutních číslech dál bohatne, výnosy
stále více „maximalizují“ jen privilegovaní, zatímco většiny západních
společností se ocitají v ekonomické a sociální nejistotě.

Neviditelná ruka trhu se jaksi utrhla ze řetězu a
privatizuje veřejné statky, politiku, ba i celé státy. „Výnosy“ mizí kdesi
v globální finanční stratosféře, aby se pak oklikami vracely do kapes
globální oligarchie. Zprivatizovaná politika, omezená jen na úroveň států,  tuto situaci buď vůbec nechce řešit nebo prostě
neví, co si s globálně fungujícími trhy počít.  

Česko i další postkomunistické země se vedle výše
popsaných „globálních“ jevů potýkají ještě s dalším problémem.  Ukázalo
se totiž, že když se propojí logika „trhu“  se zažitými vzorci chování z dob komunismu,
vykouzlí sice neviditelná ruka mnoho jednotlivců, kteří znamenitě maximalizují
své výnosy, ale to neznamená, že této maximalizace dosahují transparentními
způsoby v rámci pevných pravidel hry.

Logika neviditelné ruky trhu v našich podmínkách
zůstala poměrně pevně zakotvena ve variacích hesla „kdo neokrádá stát,
okrádá rodinu“. Obrovské přesuny majetku v době divoké i méně divoké
privatizace vytvořily ekonomický systém, který Václav Havel označil už
v druhé polovině devadesátých let jako „mafiánský kapitalismus.“

Když už nebylo co privatizovat, zaměřily se mnohé nově
stvořené podnikatelské skupiny i jednotlivci na systémové přikrádání
z veřejných prostředků v podobě manipulace státních zakázek. Část
zprivatizované politiky v tom jela s nimi, takže vznikl jakýsi
institucionalizovaný zlodějský systém, neboli kleptokracie.

Mafianizace části politiky a ekonomické sféry ovšem
znamená, že v neprůhledném zákulisí zaměřeném na rozkrádání státního
majetku má značnou váhu v podstatě kriminální obchod s informacemi,
které se dají využít v „konkurenčním boji“. Úniky citlivých informací
z policejních a dalších spisů nebo zveřejňování odposlechů jsou součástí
rozvětveného systému soukromého fízlování, které si pro své potřeby leckde
zprivatizovalo části státního aparátu, včetně možná i tajných služeb.

Jakkoliv by se mohl leckdo radovat, že současná vlna
skandálů spojená s odposlechy je možná začátkem jakési politické očisty, ta
se neodehraje, dokud se opravdu zásadním způsobem nezaktivizuje občanská
veřejnost a nevyhlásí těmto praktikám válku.

Mnohem pravděpodobnější je, že současná mela
s odposlechy je jen „konkurenčním bojem“ politicko-ekonomických gangů v
zákulisí. Situace je do té míry perverzní, že když před vládou „lobbistů“
varuje  i prezident Klaus, který tento
systém pomohl zásadním způsobem stvořit, nelze se netázat, zda i on nebojuje
spíše za nějaké zákulisní zájmy, než za ty veřejné, které by měl reprezentovat
z titulu své funkce.

Právo, 4.4.2012

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..