Když se na
konci března konaly první demonstrace pod záštitou takzvané Holešovské výzvy,
reagoval na ně ministr financí Miroslav Kalousek slovy, že se jedná o útok na
demokracii. Měl jistě v pravdu v tom, že někteří jednotlivci a
skupiny, pro které se výzva stala příležitostí se zviditelnit, vyslovovali
požadavky, které směřovaly spíše ke změně „režimu“ než jen k jakýmsi
korekcím uvnitř demokratického systému.
Ministr
Kalousek si bohužel nepoložil otázku, co tento typ antidemokratických reakcí
rozdmýchává. Odpověď by zněla, že jedním podstatným důvodem je vždy selhání
hlavního proudu demokratické politiky, tedy i politiků, k nimž patří i
Kalousek.
Jestliže
demokratická politika selhává v artikulování veřejných zájmů a ve
vytváření mechanismů, které dávají lidem možnost věřit, že lze problémy
korigovat změnami „uvnitř“ systému, začnou se zákonitě někteří jedinci a
skupiny upínat k naději, že by se věci zlepšily, kdyby padl celý systém,
jakkoliv třeba nemají jasný scénář pro to, co by po pádu systému mělo následovat.
Politici by
si také měli odpovědět na otázku, do jaké míry jsou demokratické, nebo se
s demokracií slučují jevy, jakými jsou arogance moci, systémová korupce,
nebo ideologicky zaslepená politika.
Není například
zřejmé, proč by měl průměrný občan jásat nad vládou, která je sice ustavena na
základě standardních demokratických postupů a drží se při životě zásluhou
potřebné parlamentní většiny, ale která může být mnohými viděna jako instituce
demokratické principy popírající, když v ní zasedá několik ministrů
obviněných z korupce, a když jednou z vládních stran je uskupení
ostentativně vytvořené soukromou bezpečnostní agenturou jako její politická
divize.
A je tu
ještě jeden důležitý aspekt demokracie, který se v současném českém dění
poněkud vytrácí. Liberální demokracie má totiž institucionálně-procedurální
tvář, která spočívá v pravidelných volbách za účasti politických stran a
ve formování koaličních většin, ale má také svou hodnotou tvář. Jedno bez
druhého přitom nefunguje.
Ona
„hodnotová tvář“ demokracie úzce souvisí s liberálním pojetím
spravedlnosti, které nejprecizněji zformuloval John Rawls.
Podle něj
jsou společenské a hospodářské nerovnosti přijatelné, pokud jsou spojeny
s úřady a postaveními, k nimž má každý přístup (princip rovných
šancí),a pokud nejvíce prospějí těm, kteří jsou nejméně zvýhodněni (princip
diference).
Nerovnosti
jsou tedy v liberální demokracii přípustné, ale jsou podmíněny zachováním
rovných šancí a šancí na vzestup s tím, že zvýhodnění je mohou snižovat,
ne zvětšovat. Jinými slovy, podle Rawlse jsou nerovností přípustné jen tehdy,
pokud se jimi postavení nejslabších nezhorší, nýbrž naopak jim přináší
absolutní prospěch.
Tento aspekt
spravedlnosti se ovšem v současných západních demokraciích vytrácí. Hnutí
„rozhořčených“, které začalo vloni ve Španělsku, i hnutí Okupujte Wall Street
v USA byly poháněny pocitem, že pomyslná společenská smlouva, jejíž osou
je v liberální demokracii, spravedlnost, byla porušena, když globálně
fungující trhy začaly vyvářet prudké nerovnosti. Jinými slovy, „rozhořčení“
začalo masově růst, když v důsledku ekonomické krize v roce 2008
přišly o práci a bydlení milióny lidí, ale hlavní vinici—investiční bankéři a
politici—zůstali nepotrestáni.
Naopak,
nůžky mezi skupinami superbohatých lidí, kteří „mohou vše“ a těmi, kteří nesou
jen „náklady“, se dále rozevřely, takže se v případě širokých sociálních
skupin už nedalo mluvit o tom, že se jim vyplatí tolerovat nerovnosti, protože
se zásluhou nerovností postavení nejslabších nezhorší, naopak jim přinese
absolutní prospěch.
Podobná
situace nastala v České republice, když vláda Petra Nečase začala škrtat a
zavádět reformy, jejichž oficiálním cílem bylo snížit deficity státních
financí. Zatímco příjmy těch nejbohatších zůstávaly v podstatě nedotčeny,
škrty a reformy postihovaly plošně zejména sociálně slabší vrstvy. Výsledkem
bylo další prohloubení sociálních nerovností, které se ovšem už nedalo
ospravedlnit způsobem, jenž nastínil Rawls.
V takových
okamžicích se stává, že v demokratické společnosti začne sílit jev, který
Václav Bělohradský trefně označil kalo „tekutý hněv“. Je produktem frustrace
z toho, že je narušen princip spravedlnosti, aniž by přitom bylo možné tuto
„poruchu“ demokratického systému opravit demokratickými prostředky, protože
politická elita je buď ideologicky zaslepená, nebo arogantní, anebo zavázaná
různým neprůhledným zájmům v pozadí politiky.
Toto je také
důvod, proč vznikla Holešovská výzva, a proč se okolo ní eventuálně začaly
rojit skupiny, které evidentně nevěří, že je demokratický systém opravitelný
zevnitř, a chtějí ho smést. Nápravu věcí docela jistě nezjednají obvinění
z úst politiků, že jsou taková hnutí útokem na demokracii. Mnohem důležitější
je se ptát, proč najednou kritická masa lidí demokracii evidentně už nevěří.
Parlamentní magazín, duben 2012