Je škoda, že komunistický režim naprosto zprofanoval slovní spojení
„demokratický centralismus“, protože návrat k rozumné míře centralismu je
přesně to, co může pomoci český politickým stranám.
Ty největší v současnosti fungují do jisté míry jako těžko řiditelné
konfederace, v nichž centrální orgány jen s velkými obtížemi
prosazují svá rozhodnutí na regionální úrovni.
Tento problém se opět plně vyjevil v souvislosti s korupční
kauzou bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha. Celostátní vedení ČSSD
vyzvalo krajskou radu k rezignaci, většina jejích členů si ale postavila
hlavu.
Podobné problémy měla a má i ODS, která je v mnoha případech na místní
i regionální úrovni ve vleku svých pověstných kmotrů. Předseda strany a premiér
Petr Nečas by se možná rád těchto „struktur“ zbavil, ale centrální vedení
strany na to nemá sílu. Částečně i proto, že problém takříkajíc metastázoval z regionální
úrovně do centra, takže někteří politici se silnou základnou v krajích
působí dál v širším i užším centrálním vedení strany navzdory podezřením z
korupce či jiných manipulací.
V případě stran, které ovládají i krajské samosprávy, jako je v současnosti
ČSSD, se chod strany jako celku komplikuje i tím, že vedle stranických orgánů
na úrovni krajů působí také krajští hejtmani a jejich týmy s vlastní
mocenskou bází. Zatímco centrální vedení strany tak například do omrzení
opakuje, že chce bojovat s korupcí, krajská mocenská centra si často
dělají, co chtějí.
ČSSD fungovala jako více méně centralizovaný celek naposledy za
předsednictví Miloše Zemana. Do jisté míry to souviselo se Zemanovou silnou
osobností, ale ve větší míře to souvisí se stranickou decentralizací, která se
spustila, a to nejen v ČSSD, po zavedení krajských samospráv v roce
2000.
Centrální vedení stran je sice produktem dohod mezi krajskými delegacemi na
sjezdech stran, ale jakmile je ustaveno, musí mít na zřeteli celostátní agendu.
Ta ovšem, jak se ukazuje, dost často koliduje s tím, co za svoje bytostné
zájmy považují krajské organizace stran nebo hejtmani, což vede
k průšvihům, jako je kauza Rath.
Je tedy v bytostném zájmu českých politických stran obnovit jistou
míru „centralismu“, která by dovolovala celostátnímu vedení strany vystupovat
mnohem razantněji proti nižším stranickým úrovním a, pokud je to třeba, prosadit
rozhodnutí centra „silou“. Nepodaří-li se to, budou se o skutečný vliv v
konfederovaných stranách nadále dělit především nejrůznější kmotří a ekonomická
bratrstva na místní a krajské úrovni, což je živná půda pro korupci a
manipulaci veřejných zakázek i projektů financovaných Evropskou unií.
Potíž je v tom, že rozhodovací mechanismy v zaběhnutých stranách
už jsou nastaveny tak, že kraje jakékoliv změny stanov ve směru větší
centralizace „pohřbí“, jak se to stalo například na minulém sjezdu ČSSD. To
není pro zavedené strany dobrá zpráva, protože slabost centrálního vedení je
živnou půdou pro další skandály na nižších úrovních. Nastoupit a uspět na úkor
těch zavedených tak mohou nakonec úplně nové strany, které se hned při svém
vzniku ve stanovách úspěšně vyhnou nebezpečí přílišné decentralizace.
Právo, 5.6.2012