Zdá se, že pod společným tlakem občanské společnosti,
sebevědomějších médií a mezinárodních organizací, jako je Evropská unie, se
v české politice i společnosti obecně začínají některé věci měnit
k lepšímu. Nejviditelnější je tlak na změnu v boji proti korupci, kde
od minulých voleb vznikla celá řada nových občanských iniciativ, a většina
z těch již existujících se začala profilovat mnohem viditelněji.
Korupce se stala tématem, o něž se intenzivně začala zajímat
média, a když na korupční praktiky začala kvůli netransparentnímu rozdělování
evropských peněz poukazovat i Evropská unie, došlo k posunu i v české
politice. Pravda, mnozí politici se i nadále snaží postupovat v boji proti
korupci stylem „vlk se nažral a koza zůstala
celá“, tedy s pomocí hlasitých slibů i proklamací, ale jen relativně
bezzubých opatření, jenže rostoucí společenský tlak v této oblasti nemohou
už zcela ignorovat.
Cosi se začalo právě v souvislosti s bojem proti
korupci měnit i v české justici a policii. Přinejmenším od jmenování Pavla
Zemana do funkce nejvyššího státního zástupce se zdá, že státní zastupitelství
na různých úrovních se více osmělují dotahovat do konce, tedy dostávat až před
soud, nejrůznější případy korupce a ekonomické kriminality, v nichž
figurují vysoce postavení lidé.
V symbolické rovině se boj o větší nezávislost státních
zastupitelství promítl do politického souboje o jmenování Lenky Bradáčové
vrchní státní zastupitelkou v Praze. Novému ministru spravedlnosti Pavlu
Blažkovi, který otevřeně připustil, že na něj byly vyvíjeny silné tlaky ze
strany politicky vlivných lidí, aby Bradáčovou nejmenoval, nakonec nezbylo než
po několikatýdenním kličkování Bradáčovou jmenovat, jakkoliv neopomněl
zdůraznit, že učinil především proto, že nemohl najít pádný důvod Bradáčovou
odmítnout.
Důležitá byla i nedávná přestřelka mezi policií a některými
politiky, zejména ministrem financí Miroslavem Kalouskem, kvůli policejní
žádosti o vydání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. Tu policie viní
z toho, že schválila nákup značně předražených dopravních letadel CASA
pro armádu, když byla ještě ve funkci ministryně obrany.
Ačkoliv se sice nakonec může ukázat, že státní
zastupitelství nebo soudy nenajdou v jednání Parkanové úmyslný kriminální
motiv ani nedbalost, konflikt mezi policií a politiky byl důležitý zejména
proto, že naznačil, že policie, která v minulosti jen málokdy vyšetřovala
případy, v nichž figurovali vysoce postavení politici, se začíná osamostatňovat.
Zároveň se pod vlivem tohoto konfliktu znovu rozproudila
diskuse, jakou, pokud nějakou, mají mít poslanci a senátoři imunitu. I
v této diskusi je možné zaznamenat jakýsi pozitivní posun.
Jakkoliv by bylo unáhlené činit dalekosáhlé závěry, zdá se,
že se prostě mění společenské klima. Občané se, možná i pod tlakem ekonomických
nesnází, začínají více zajímat o politiku aktivním způsobem. Tedy tak, že se
stále více lidí, zejména těch mladších, angažuje přímo v občanské
společnosti.
Uvidíme, zda se tento kvas nakonec přelije i přímo do
politiky, tedy do politických stran.To by bylo nanejvýš žádoucí, protože mnoho
problémů, které česká společnost i politika zakoušejí, je způsobeno tím, že politické
strany v České republice nefungují tak, jak by ve zdravé demokracii měly.
Jsou malé, neduživé a snadno podléhají korupčním tlakům.
Jisté je, že pokud budou zejména mladí lidé vidět, že
zásluhou emancipující se justice i policie, jakož i zásluhou postupného
zavádění protikorupčních zákonů, zákon platí i pro politiky, bude mít řada
z nich pocit, že politika není především jakási džungle či napůl
kriminální oblast, v níž přežijí jen lidé bez skrupulí. To by byl zásadní
posun.
Politologové i sociologové dlouhodobě upozorňují, že
v nových demokraciích může trvat až dvě generace, než se vytvoří nejen
řádně fungující instituce a právní stát, ale také se zakoření demokratické
zvyky a instinkty. Po dvaadvaceti letech je česká společnost někde v půli
této cesty.
Po vyčerpání porevolučního elánu jsme byli v posledních
letech svědky rostoucího rozčarování z korupce i z fungování české politiky.
Zároveň ale, pokud mají politologové pravdu, by se měly v tomto marasmu po
dvou desetiletích objevovat první výhonky naděje, že se věci mění
k lepšímu. Možná že to, co v poslední době vidíme zejména
v české justici a občanské společnosti, lze za takové nadějné výhonky
kvalitnější demokracie považovat.
ČRo 6, 3.8.2012