Nad
skandálem, v nějž se začíná měnit první přímá volba prezidenta
v České republice, se vznáší mnoho otázek, ale jedna z nich je
neodbytná: proč se čeští zákonodárci nemohou ani v případě zákona, který
má umožnit volbu, na níž se upírají oči celé veřejnosti i zahraničí, inspirovat
tím, co se už osvědčilo v jiných zemích?
Prezident se
volí přímo ve dvanácti dalších zemích Evropské unie. Postavení prezidenta
v ústavním systému se v jednotlivých zemích v závislosti na
historickém a společensko-kulturním kontextu více nebo méně liší, takže specifický
„český“ přístup je možná namístě v ústavním vymezení pravomocí prezidenta,
ale výběr kandidátů a samotný průběh voleb
je podstatě technická procedura, kterou by bylo možné jednoduše
zkopírovat.
Není tedy
vůbec jasné, co vedlo zákonodárce k tomu, aby nakonec přijali model,
v němž je pro kandidaturu zapotřebí buď dvaceti podpisů poslanců,
popřípadě deseti senátorů, anebo padesáti tisíc podpisů občanů ve formě petice.
I v zemích, kde se používá model obdobný, například na Slovensku, je počet
podpisů výrazně nižší (15 tisíc), což umožňuje podpisy snadněji kontrolovat.
V Rakousku
dokonce stačí 6 tisíc podpisů, které musí ale být úředně ověřeny na obecním
úřadě. Proč nebylo možné použít podobný model u nás, kde je nutné chodit pro
ověření podpisu k notáři s každou úřední prkotinou, je záhadou. Lidé,
kteří to s podporou toho kterého kandidáta myslí opravdu vážně, by jistě našli
chvíli času, aby zašli na úřad nebo k notáři podepsat předepsaný formulář, kam by jen vyplnili jméno
kandidáta.
Byzantský
způsob ověřování podpisů je u nás navíc tvrzen ambivalentním právním jazykem,
který si ministerstvo vnitra vyložilo po svém. Výsledkem je další slepá „česká
ulička“, kterých mají za sebou čeští „experimentátoři“ v zákonodárných sborech už opravdu
požehnaně. Zatímco cestu z téhle uličky snad může nakonec najít Nejvyšší
správní soud, prováděcí zákon o přímé volbě prezidenta bohužel obsahuje další
problémy, pro které ho může Ústavní soud nakonec částečně nebo úplně zrušit.
Pokud ho někdo
napadne u Ústavního soudu kvůli porušení principu rovnosti, bude mít poměrně
dobrou šanci uspět, protože bariéra 50 tisíc hlasů, kterou musí překonat
kandidáti bez podpory poslanců či senátorů, se už při zběžném pohledu jeví jako
příliš vysoká, a ověřovací procedura, které jsou pak podrobeny podpisy na
jejich petičních arších, jako diskriminační.
Máme se tedy
na co těšit. V zahraničí se bude o České republice po právu s ironií
psát, že její zákonodárci nejen neumějí bez zásahu ÚS zorganizovat předčasné
volby, nebo že její prezident potřeboval dvě rozhodnutí ÚS, aby podepsal
Lisabonskou smlouvu, přičemž trval na „české výjimce“, ale že si země dokonce
neumí bez průšvihu zorganizovat ani prezidentské volby, ať už jsou přímé nebo
nepřímé. Stačilo by přitom, kdyby čeští politici stále znovu „nevynalézali
kolo“ a občas se rozhlédli po světě.
Právo, 27.11.2012